Kdo jednou byl v Africe tak ví, že cestování s místa na místo, patří mezi jedny z největších zážitku a pro bělocha je stále nepochopitelně dobrodružné.

A tak se stalo, že jsme měli schůzky v okresním městě Mbeya a po skončení schůzek jsme se vydali na cestu zpět do Mahanga. Je to pro představu přibližně 40 kilometrů. Kdysi, když ještě všichni Tanzanci byli naprosto chudí, tak byly cesty prázdné. Nyní bohatství globalizace nechalo drobky i v Tanzanii, tak ti nejúspěšnější si mohou dovolit nakoupit vraky aut z Japonska, třeba dvacet, ale i třicet let staré a několikrát bourané. Na cestách, které jsou postaveny na to potkat auto jen sem tam, jsou nyní kolony aut. Cesta z Mbeya nám za starých dobrých časů trvala přibližně hodinu. Dnes trvá hodiny tři. 

Odpoledne nastupujeme do poloprázdného středně velkého japonského autobusku. Tomáš s Míšou si sedli na prázdnou dvousedačku (tiše jsem jim záviděl, že budou ušetřeni přisednutí neznámého spolucestujícího), zatímco já jsem si sedl na prázdnou dvousedačku vedle nich přes uličku s tím, že kdo ví kdo přisedne. A tak začali nastupovat spolucestující. Cestující jsou většinou postavou dvou typu. Takzvaní vyžle (chudí jak lunt), nebo kapustňáci (více než krev a mlíko). A tak v jednu chvíli nastupuje do ještě stále poloprázdného autobusu žena typu kapustňák nesoucí dvě velké tašky, následovaná asi devítiletou dcerou. Mohla si vybrat různá místa v autobuse. Já jsem zabíral z dvousedačky asi jednu a půl sedačky, protože sedačky jsou vyrobeny pro velikost Japonců a já jsem asi o dost větší než Japonci. A ta žena si vybere půl sedačku vedle mě (ta žena pro sebe díky velikosti taky potřebuje alespoň jednu a půl sedačky). Pod nohy si nahází své velké tašky, které během okamžiku vytlačuje do mého prostoru, pak si sedne a v ten okamžik mě z levé strany obteče její tělo. Aby toho nebylo málo na klín si posadí svou dceru, aby za ní nemusela platit jízdné.

V tuto chvíli začíná marný boj s tím co se nedá porazit, neboť když zatlačím loktem v dolní části jejího útočícího těla, tak objem vytlačený v dolní části se v tu samou chvíli objeví  v horní části těla, což jsou ňadra, které se starají o mé rameno. Jelikož jsem džentlmen, tak jsem samozřejmě nebojoval s horní části těla. Do té doby to byla pořád remíza. Začal jsem prohrávat ve chvíli, kdy autobus zastavil na zastávce kde se prodávaly banány. To paní začala mít hlad. Otevřela moje okno a začala smlouvat o cenu banánu. Když byl obchod dojednán, tak své tělo přesunula nad moje, vzala z okénka banány, ale tělo už nevrátila. A zůstal jsem zavalen jejími ňadry a tuky, na mém koleně seděla její dcera a pod mými nohami byly její tašky. Tak jsem cestoval hodinu a půl poražen v boji o místo v autobuse. V duchu jsem si říkal, jestli už na to nejsem starý a záviděl jsem Tomovi a Míši, že sedí na své dvousedačce sami.

Po hodině a půl jsme se blížili k cíli. Při vystupování jsem se česky se spolucestující rozloučil, že už nikdy víc. Následně jsem se s Tomem a Míšou potkali před autobusem všichni vysmátí, že to bylo fakt moc. Já jsem jim řekl svůj zážitek s kapustňákem a oni mi na to, že to možná bylo ještě dobré. Že oni měli zážitek s  podpažím. Jelikož ulička ve která stáli cestující byla naprosto přecpaná, tak prý nějaký chlápek byl vytlačen na Tomáše a jak se snažil čehosi kdesi nad Tomem uchopit, tak držel své chlupaté podpaží hned u Tomova nosu. A tak zatím co já bojoval s kapustňákem, tak on bojoval s tím, aby někde zaklonil hlavu, aby nedošlo ke kontaktu s oním chlupatým zákoutím mužské paže. Hned jsme se shodli, že spěcháme k nám do sirotčince, kde si dáme štamrli slivovice, která mi ještě zbyla v plastové flašce. Přicházím do pokoje, tak ten je již nepochopitelně provoněn slivovici. Při bližším ohledání vidím, že plastovou flašku slivovice prožrala myš a celkem dost se tím pádem vylilo. Zbylo pár loků.

A tak tady my prožíváme Vánoční čas, neboť co popisuji se stalo 24.12. 😊   

Autor: Michal

 

 

Autor:
Michaela Gongolová