Takto by se dal shrnout africký Vánoční den 25.12. kdy se slaví Shehere ya Yesu- narození Krista. 24.12. jakoby ani neexistoval, nemá žádný obzvláštní význam a tak se my tři trosečníci příběhu Ňadro, podpaží a myš jak sviňa na konci náročného dne uchylujeme do svého pokoje, zapálíme si svíčku, otevřeme krabici, letadlovou přepravou potlučených, medovníčku a šťastně a vesele pějeme Narodil se Kristus pán veselme se. Přiťukneme si to rozhryzenou plastovou lahví a dáme si loka slivovice, který ještě na dně zůstal. Štědrej večer skončil stejně rychle jako nastal😊.

Ráno sirotčinec ožívá, děcka mají na sobě ty nejlepší hadry – opravdu, zcela nové kousky, za které by se nemuselo stydět žádné evropské děťátko. Jsou šik a trendy a čistě náhodou převládá zbarvení červené. Jdeme do kostela, 7 km pěšky, za tu slávu to stojí. Nejmenší se vezou na piki piki, patron Joseph to otočil do sirotčince a zpět nejméně 4x. Sbor předvádí nejlepší výkon, vpravo blikají světélka betléma. Kněz rozesmává svým trefným kázáním celé publikum. Já jen rozumím slovo Taka taka, což znamená odpadky, takže vůbec nechápu o čem je řeč. Odpadky a vánoce mi moc nejdou k sobě,…i když ve „vyspělém světě“ už by se tu jakási paralela Vánoc a odpadků najít dala.

Po návratu domů se začíná chystat ta pravá sláva. Dívčí ubytovna je nastrojena kde čím: stuhy, látky,… Nezapomíná se na nic, ani na plachtu, která nám dopřeje blahodárný stín.

Své čestné místo získává: ne stůl pro bělochy a dospělé, ale malý stolík s audio systémem, který si děti koupili za sklizenou kasavu (o nákupu z prodané kasavy vždycky hlasují, takže i přes vnitřní otřes, musela sestra Epifanie nakonec dětem ustoupit😊). Nejen vnitřně, ale i vnějšně jsme se začali otřásat i my, když děti pustily přístroj na plné decibely. V té chvíli mě ani náhodou nenapadlo, že v této intenzitě budeme 6, stále dokola se opakujících písniček, poslouchat 12 hodin v kuse. Za rytmu afrického popu se začaly otevírat nádoby se slavnostním jídlem. Tabuli vládne, dětmi milované, pilau, kořeněná rýže s masem a chipsy, čerstvá zelenina (kachumbali) a hrách.

V dětech tepou ty nejradotsnější emoce, vzrušení se rovná natěšeným dětem po štědrovečerní večeři - stojícím ve dveřích do místnosti s vánočním stromečkem. V Tom vítr nadzvedne plachtu, která nás stráží před tropickým sluncem. Po šesti marných pokusech ji znovu upevnit začíná slejvák nebývalých rozměrů. Leje jak z konve, slavnostní prostranství je zdemolováno, stoly a lavice mokré, na nádvoří po kotníky vody. ….:-(….. Co je však neuvěřitelné? Atmosféra se neztratila, děti se smějí, sestra vymýšlí provizorní řešení. Sedí se na zemi a v nedokončené učebně a na nádvoří plném vody pod krátkou stříškou. Sykají otevírající se sodovky a mlaskají spokojené děti. Co se to stalo, že se nikomu nezkazila nálada? Tohle mě nutilo zamyslet se! Představila jsem si, že by někdo svrhl stromeček, shořely by ozdoby, připálil by se kapr a zkysl salát – to by mě a myslím i jiné rozladilo. Ale tyhle děti a dospělí na tom nelpí. Zapršelo, uschlo, dotáhlo se zpět rádio a dj Francis ve 14:00 spustil muziku, kterou utnul až michal ve 2:00 po té, co už zůstalo z 30 jen 5 posledních vytrvalých tanečníků.

Když jsme se my běloši odebrali ve 22:00 ke spánku s pocuchanými nervami, nikdy jsme nebyli tak vděční letecké společnosti Turkish airlines jako za špunty do uší, které zdarma rozdává při svých letech. A jestli jsme dětem rozdali vánoční dárky? Neměli jsme to srdce ani trochu narušit jejich tradici bezpřestávkového tance, proto jsme to nechali na následující den.

Usínáme všichni šťastni – sirotci blaženou únavou, my spokojenosti na jejich spokojeností.