Ne, neděste se, jsem v pořádku, živý a zdravý. Nechci psát další příspěvek v seriálu Jak odradit dobrovolníky, neboť pobyt ve špitálu třetích zemí je černou můrou každého Evropana. Nicméně, tento pobyt se mi zdravotně obzvláště vyvedl. Z CR jsem si dovezl nějakou virózu, na kterou se postupně nabalovaly další problémy. Boží hod jsem prožil na lůžku a na Silvestra jsem byl nakonec nucen navštívit místní nemocnici, kde mě otestovali na všechno možné, aby zjistili, že jsem kromě běžné chřipky chytl ještě nějaký ten tyfusek (jj, očkování mi propadlo před 4 měsíci). Vůči prostředí a vybavení nemocnice můžu mít spoustu výhrad, co ale musím opravdu ocenit je úroveň vztahu lékař, sestra – pacient. Lékař má čas si s každým popovídat, sestry léčily úsměvem. Jen laborantovi se trochu chvěla ruka, když se měl trefovat do bělochovy žíly a při tom na něj civělo několik párů očí. Ale povedlo se na první pokus. Možná jsem měl štěstí, že ten můj doktor studoval i v Norsku, ale pokud je to takto i jinde, úroveň péče o pacianta je v TZ na dobré úrovni. S tou výbavou je to horší. Když jsem si lehl na nemocniční lůžko, zavrzaly kolečka 100 let starého, rozviklaného stojanu na infuzní látku, který sestra vytrhla ze spárů pavučin pokrývajících každý roh pokoje.

Nemohl jsem si nevšimnout pobavený výraz, se kterým mě sestra vyzvala, abych na ni vyšpulil svůj bílý zadek, aby do něj mohla vrazit injekci proti bolesti…proč, nevím, nic mě nebolelo a ruka se ji rozhodě netřásla. Každopádně při odchodu z místnosti si opět zapla na chvíli ztlumenou hudbu z mobilu, kterou pro tento vrcholný okamžik na chvíli ztišila a hrdě odkráčela za dalšími pacienty. Myslím, že dnes bude mít o čem vyprávět. V horizontální poloze s pohledem upřeným do stropu, zatímco mé žíly pojímaly infuzní látku, jsem měl čas asi 3 hodiny na to, si pořádně prohlédnout termitiště, které postupně strop požírá. Myslím, že funkci správce budov ještě v Africe nevymysleli. S podobným problémem se potýkáme i v sirotčinci, protože prostý ani vzdělaný afričan prostě tyhle “detaily” nevidí. Co stojí ještě za zmínku jsou náklady na léčbu. V CR máme problém zaplatit 30 Kč poplatek a některé strany na tom vyhrávají volby. Tady v Tanzanii jsem za vyšetření krve dal cca 40 Kč a za infuze 300 Kč a to ne proto, že jsem cizinec, ale proto, že tuhle částku musí zaplatit každý. Nikomu to nepřipadá divné a to při nesrovnatelně menších příjmech než jsou v CR. Asi se ze mne stane anarchokapitalista či cosi takového.
Vzhledem k mé zdravotní indispozici jsem toho zatím nestihl tolik, co jsem původně zamýšlel, což mě trochu štve, ale tak to prostě je. Nepomáhá moc ani to, že každý, kdo mě potká mi třeba i několikrát denně řekne zdvořilé svahilské “pole”, tedy něco jako “je mi líto”. Raději jsem už ani nevycházel z pokoje a to ani když se za dveřmi srotili nejmenší caparti a usilovně asi půl hodiny opakovali větu “uncle Tomas, naomba pexeso” (chtěli bychom pexeso)…s malými dětmi to já umím.

Takže přeji opravdu hodně zdraví do Nového roku. A na to si připíjím džusem, protože prý ted nemůžu 5 dní alkohol. A tak bych si zrovna dal.

Uncle Tomas