Jestli pro něco v Africe není prostor, tak pro individualitu. Asi se tomu nedá moc divit v zemi, kde přibude 5 000 000 obyvatel během necelých 10 let a ve školních třídách se normálně počet žáků pohybuje mezi 70-120. Vždycky mě potěší, když nějaký nový sirotek odpovídá na otázky mimo klasický okruh odpovědí, což je že chlapci chtějí být vždycky doktoři, učitelé nebo elektrikáři a holky zdravotní sestřičky nebo učitelky  a přitom všem se líbí barva červená protože fandí fotbalovému klubu Simba.

Jedno malé individuum už na první pohled viditelné je mezi našimi nejmenšími dětmi v sirotčinci. Simon. Každopádně zatím je o něm těžko říct, jestli se extravagantně individuálním být rozhodl nebo se tak narodil. Co je jasné, že tento pěti nebo šestiletý človíček je oblíbenec všech a velký chráněnec sestry Epifanie. Umí opravdu lidi rozesmát. Jendou takhle v kostele pozdraví slušně katechistu Shikamoo = Dobrý den. Jenže katechista mu vysvětluje, že se v kostele obvykle zdraví náboženským způsobem, který je zde opravdu velmi běžný (tím je myšleno něco ve stylu Pochválen buď pán Ježíš Kristus a odpověď je: Až na věky). Simon má pro to ale svou zkratku: Shikamoo Yesu= Dobrý den, pane Ježíši.

No a proč taky ne?

 

Tohle je Simon (vpravo). Když dostali všichni malí 1000 šilinků za vánoční tanec, všichni plánovali nákup Maandazi (koblížků), jen Simon chce biskuti (oplatky).

Snažíme se, tuto misi, najít si čas pro osobní setkání s každým našim sirotkem v Centru. Dítě se cítí hrdě, že chceme mluvit právě s ním. Chce si taky zkusit pár vět v angličtině a vzniká prostor pro jeho osobitý projev. To se během roka povede ve 30ti členné rodině jen málokrát.

Proto bereme děti na výlet do vedlejšího městečka Mswiswi, udělat si jen čas na hru a na to být spolu. Skoro všichni kluci šli s Michalem pěšky 7km, pro nejmenší jsme objednali motorky. Domluvili jsme se v místní hospůdce a tam pro nás nachystali 30 míst (židle i stoly) a domluvili dodání oběda Chips mayayi – Hranolky zalité dvěma vajíčky osmažené v placku. Pochoutka, tohle některé děti ještě nikdy nejedly.

Marie je v sirotčinci teprve rok, tuhle pochoutku ještě v životě neochutnala, tím jsme si jisti.

K nakupení radosti přistává na stole soda pro každého a dopisy od adoptivních rodičů spolu s drobnými dárečky a sladkůstkami z Čech. Favoritem letošních dopisu je „Čoklit“ hledají ji všechny děti v balíčků. Kdo dostal kinder čokoládky, vyluksoval čokoládu z papírku tak dobře, že ten papírek bychom mohli zaslat zpátky do fabriky na opětovné použití.

Na dopisy s odpovědí rodičům tvoříme týmy. Starší sirotek vyfásne dva malé a pomáhá jim s překladem z angličtiny do svahilštiny. Mezitím je čas popovídat si s některými dětmi osobně a dovědět se přání a stížnosti našich svěřenců.

A výsledek...

Máme spoustu sirotků z kmene Nyakyusa, je to v této oblasti nejpočetnější kmen. Všichni jsou v sirotčinci rádi a neradi by se vrátili do prostředí, ze kterého k nám přišli.  Ano, jsou mezi nimi ti, co chtějí být doktoři a učitelé, ale sem tam se objeví přání být policajt, voják či kněz nebo rovnou biskup. Originálem je přání 19 sitrotka Francise stát se DJem nebo 16 ti letého Fadhila stát se pilotem. Některé holky zase chtějí být policajtkou. 

Děti se, ale ve většině případů shodly na tom, že by potřebovaly vyhradit více prostoru na učení se a přípravu do školy. ….No, řekněte sami, nejsou to ty nejzlatější děti na světě?

Autor:
Michaela Gongolová