Děti přicházející do sirotčince pocházejí z nuzných poměrů, ale u některých už je to pár let, co jsou u nás v sirotčinci, mají se teď už dobře, a to právě díky vám – díky našemu společnému úsilí v Bez mámy.

Mají střechu nad hlavou, mají pravidelné jídlo, ví, že Vánoce chutnají jinak než všední dny, díky dobrovolníkům občas okusí, co ještě nikdy neměly, mohou se učit a vědí jak se o sebe postarat. Stále to jsou skromné podmínky, ale mají to, co je potřeba. Dá to dost práce to pro celý sirotčinec zajistit na celý rok, ale vždy se to nějak podaří. Jenže pak vyklouznete ze sirotčince ven, ať už na nákup nebo do města a náhodně se setkáte s nezaobalenou bídou a hned v několika podobách.

1.       Sirotek Gwakisa

Hned na začátku chci moc poděkovat těm, kteří přispěli na nový domek pro něj a pro jeho rodinu. Opravdu velké díky! Gwakisa má 7 sourozenců, je nejstarší, ale ne tak starý, je mu 21. Hned jsem si vzpomněla na svého nejmladšího bráchu, který je stejně starý a pomyslela jsem si jak rozdílné životy mohou vrstevnici prožívat pokud se narodí na různých kontinentech. Gwakisův otec zahynul v zlatém dole a matka nemá žádné zaměstnání. Šla jsem se podívat, jak Gwakisa pokračuje na domku. Měl za úkol sestavit budget dalších prací, abychom věděli na, co konkrétně dar použije.

Už jsem toho v Africe viděla hodně, ale tady jsem zase pochopila, jak vypadá NIC. Pokoj, kde jsme seděli, nazývají sitting room, měl asi 4x2 m a vlastně sloužil jako kuchyň. Jenže nebylo tam nic. Žádná police s nádobím, žádný stůl, nebylo tam nic na stěnách, vlastně ani okno. Byl tam jen rošt po staré posteli, až později jsem pochopila, že matrace musela shnít, protože když prší, mají obyvatelé domku problém přečkat to v suchu i v sedě. V jednom rohu bylo pár kyblů na vodu a plastové nádobí, ve druhém rohu z hlíny uplácaná pícka bez komínu. Prostě takový oblouk z hlíny, pod který přikládáte do ohýnku klacky a kouř vám proudí do místnosti. Tohle jsem ještě neviděla ani u nás v Mahangu, tam se vaří buď venku na ohni nebo na kotlíku s uhlím. Zdi byly navlhlé, když prší vzlíná voda vepřovicemi (nepálenými cihlami) vzhůru.

Doma byla mamka, sestra Mariam, bratr Samson a pětiletý bráška, který spal. Ptala jsem se proč není sestra ve škole. Gwakisa, mi řekl, že ji koupil vše potřebné do školy, ale poslali ji domů, protože neměla správnou barvu sukně. Na novou sukni nemají, proto je teď doma. Když jsem se dověděla, že na základce skončila s perfektními výsledky, opravdu mě to píchlo u srdce. To všechno kvůli 170 Korunám na ušití sukně.

 

Nový domek, který staví Gwakisa sám se strýcem má hrubou stavbu hotovou, část je nově zastřešená, část jen starý plechem, aby tu nezatékaly deště. Vypadá to o poznání lepé, domek je větší, ale je také z vepřovic. Bude se muset zevnitř z části omítnout, to brání vzlínání vody. Všichni obyvatelé se z toho těší. Já se zase těším hrozně moc z toho, že náš 21 letý sirotek dokázal přijmout zodpovědnost za své blízké. Měl brigádu a tu věnoval, ne na domek sobě a třeba své budoucí ženě, ale své rodině. Neodjel hledat své štěstí do hlavního města, jako jeho mladší bratr, prostě zůstal. Myslím, že oběti tohoto typu nejsou v naši společnosti v kurzu, člověk má spíš chuť říct blázen, ale v Africe lidé tyto oběti přinášet umějí. Není to už sice samozřejmostí, ale pořád platí, že se úspěšný člen rodiny stará o tu neúspěšnou část rodiny. Když jsem druhý den z Gwakisovi nabídla, že koupím sestře sukni, aby mohla jet zpět do školy, rozzářil se, tak moc mu na tom záleželo. Neustále mi děkoval za vše, jenže já jsem chtěla říct díky jemu, za to, co pro svou rodinu dělá, jenže on to nepochopil.

 

 

2.       Lidé s postižením

Potkáte je všude, není tu sice o ně postaráno tak dobře humánně jako u nás, ale zato jsou více součásti společnosti ve které žijí. Jenže ne všechny případy jsou tak pozitivní, jako případ blazínka Bahatiho (Štěstí) z Matemy. Ten na vás sice křičí: „ Mother is dead, Father is dead, give me dolar“, ale toho beztak naučil někdo kdo pobral víc rozumu. Turisté mu občas koupí sodovku a každý ve vesnici mu sem tam dá něco k jídlu, lidé si s nim povídají a u turistů se za něj přimlouvají. Letos mu někdo z místního kadeřnictví udělal i parádní módní sestřih- na vrchu páčo, boky do hola.

Ježe jindy potkáte lidi ochrnuté, odkázané na vozíček, to už není tak veselé povídání. Jindy na tom vozíčku sedí člověk, který se běžnému člověku moc nepodobá. Skoro jsem neměla odvahu se podívat tím směrem, kde děti tlačily vozík s klukem, co měl obrovskou hlavu, jak dvě hlavy a končetiny krátké a zkroucené každou jiným směrem. 

V jedné restauraci, kde chodíváme v Mbeya na oběd, zase klečívá u v chodu starší paní. Jednou jsem ji viděla přicházet po kolenou, měla je už takové zploštělé mozolovité. Připomnělo mi to divadelní představení Sněhurka a sedm trpaslíků, které jsem viděla v dětství (herci chodili po kolenou, aby byli menší, vypadalo, že mají obří boty), jenže tohle nebyla hra. Majitelé restaurace nikdy tu paní nevyhnali, všichni jsi pokaždé velmi zdvořile pozdraví, dají ji něco k jídlu buď sami, nebo ji zaplatí snídani občas někdo z hostů. ....Je to muslimská restaurace.....

Trochu to zní jako happyend, ale když se zamyslíte z čeho ti lidé žijí, žádné dávky, žádní pečovatelé, ústavy, chráněná bydlení, tak je to holá bída. Je to každodenní zápas, který dokáží brát alespoň s trochou nadhledu.

Tohle je Falida z Mahanga, žije jen s babičkou. Vlastně živoří. Měsíc chodí ve stejných pročůraných šatech, ale v neděli si zazpívá s lidmi skoro v každém kostele.

Autor:
Michaela Gongolová