V sirotčinci se nám klube doktor. Má jméno Damian a ví toho z biologie již mnoho – přinejmenším to, že člověk má nohy dvě a kráva čtyři.

"Damiane, víš číslo na záchranku?" -"Nevím."

"Co je to CPR (Cardiopulmonary resuscitation)?" - "Nevím". 

"Kolik stisků musíš udělat?" -"Hmm, padesátkrát?"  (Jestli tiskne  jako ryje, utáh by to sám)

"V jakém rytmu?" -"Nevím" (poděkování zde patří autorovi písně Ha, Ha, Ha, Ha, Hodina Há).

Po důkladném zhlédnutí instruktážního videa masáž srdce a umělé dýchání Damiana přezkušuji. Stela nám dělá figurantku. „Damiane, jak zjistíš, jestli dýchá?“ Sáhne jí na srdce. Pro přesnější představu: Stela má srdce na pravém ňadru. Vyděsím se tím prostopášným aktem, jemuž přihlíží i řádová sestra, a zahajuji re-edukaci. Teď už tedy Damián ví, kde je srdce i krční tepna. "Damiane, šup, CPR, ale jenom jako"….pozdě....Damian si pěkně stisknul a Stela vyskočila jako impala.

Příští hodina: Slovíčka: povolání. Slovesa: Vybrat, změnit anebo trvat si na svém. Už týden Damiana nutím přepisovat si informace, které jsem mu stáhla z Internetu - svalstvo, zažívací ústrojí a podobné srandy, včetně latiny. Kreslí si i obrázky.

U večeře ho přistihnu se sešitem. "Ehm, Katerina...I have a question." Ó ano, Katerina jásá. Proaktivita. Sem s tím.

"What is this?" Natahuje svůj dlouhý medicínský prst na výraz Purple code. "Cože? Purple code?" Fialový kód? Nemyslí cod, čili tresku? Proč tresku? My tady jíme rybky dagaa. Zrada, on se učí chemii. To slovo a vše s ním spojené mi je blízké asi jako Pluto Zemi. Takže mysli, Kateřino. Fialový kód (kód Navaho, PIN kód, čárový kód…no prostě nevím). V chemii je fialové snad vše!? Kdo to ví, prosím pište! Ať pomůžeme Damianovi úspěšně složit reparát.

 Jak si jistě dokážete představit, existenciální témata s hlubokou myšlenkou se z puberťáka tahají ven stejně snadno jak kořeny kasavy bez motyky nebo sirotek Ayubu za ruku:-).. Zvlášť když je mým nástrojem nevybroušená svahilština.

To je jen malý kousek z kořene kasavy!

Čím tedy takového dorostence zaujmout? Čím tedy ty kořeny nakopnout…? Čahoun Francis chce být také od D -  DJ. Můj úkol? Rozmluvit mu to. A tak jdu na to fikaně – přes astronomii – tam to taky bliká jak na diskotéce. „Hele, Francisi, znáš tady to souhvězdí?“ Ukazuji v dálce na dvě véčka propojená páskem . Francis nerozumí. Tedy rozumí, ale nechápe.

Slibuji mu na někdy plánek noční oblohy. Mladý astronom se o něj hlásí hned na druhý den. A protože ve svahilštině existuje přísloví Ahadi ni deni - slib je dluh, nic naplat. Překresluji Francisovi hvězdy a sama se je učím. Snad jste si nemysleli, že jsem v tom expert. Příštího večera potkávám u jídelny Francise, jak před Fadhilem vyjmenovává hvězdy s čelovkou na hlavě. Dělám, že jim to jde výborně. Jen by mohli popojít trochu dál, třeba někde, kde se nesvítí, aby to souhvězdí viděli jaksi přesněji. A tak vždy, když teď procházím kolem Francise, máme takový smluvený, blikající kód: Orion. A já tajně doufám, že vždy, když se Francis někam vypaří, třeba pozoruje hvězdy. A třeba k nim přihodí i něco z fyziky.

Francis chce být DJ. A teď už možná i astronom. 

Zpět k povolání: To je totiž veledůležité téma. Kdo už kdy sel rýži, netouží být farmářem. Evropanka přijde, vymáčkne si dva ďolíky v poli, vtlačí sazeničku, odlepí mlaskající gumák div se nesvalí do kaluže a žasne nad zázrakem jak se z takového bahna může vyklubat něco, jehož konečná fáze je nádherná, chutná a čistě bílá. Ale to něco stojí také dost dřiny. Kam však jít? Hledejte si svůj sen na strohém, černobílém prospektu střední školy. Stela zahlédla můj třistapadesát let starý notebook a už touží být sekretářkou. Vysázela jsem tedy křídou na tabuli řádky povolání, což byla také taková bílá práce, a ptám se svých studentů: „Co dělá realitní makléř? Co dělá zedník?“ Jdeme na to i opačně. „Kdo je ten, co opravuje auta? Kdo je ten, co počítá za přepážkou bankovky? A jelikož druhá odpověď je stejně těžce získatelná jako ta první, zjednodušuji hesla a obracím se v očekávání jednoznačné odpovědi na Damiana, leč s  lehce kostrbatou větou: „Kdo je ten, co pomáhá lidem přežít?“ Co na to Damian? Usnul.

Situaci zachraňuje sestra Sophie z vedlejší lavice: „Přežít? No přeci Bůh.“

Výborně.

Můj výčet inspirativních povolání, existenciálních otázek a hlubokých myšlenek se roztříštil o samé dno. Možná bych neměla mířit tak vysoko…

To be continued

Mama Auntie Katerina