Doma, tady v Kajunjumele v Mahangu, se odehrávají příběhy osob ze dvou sousedních kontinentů, dvou částí jednoho světa, které k sobě mají ve své rozmanité mnohosti blíže, než spousta lidí tuší nebo si dokáže připustit. Stálí obyvatelé vesničky na jihu Tanzánie jsou fyzicky spjati s tímto místem, jejich myšlenky a pocity však sahají až do srdce Evropy, České země, odkud pochází mnoho členů této jedinečné a oduševnělé rodiny. Příběhy těch, kteří žijí v takto geograficky vzdálených zemích, jsou spolu neoddělitelně spojeny skrze maličkou, však velice významnou organizaci Bez mámy, z.s.

Vím to, i já jsem totiž získal možnost s těmito lidmi propojit své životní vyprávění. Mé jméno je Matouš, ale v tady v Tanzanii jsem známý spíš jako Mathayo, a i mým domovem je od těchto časů také místo zvané Kajunjumele v Mahangu. Jsem dobrovolník působící zde bezmála měsíc a jak to u dobrovolníků bývá i mě sem přivedla směsice pragmatických i altruistických pohnutek. Předně je to můj dlouhodobý zájem o africký kontinent, kulturní relativismus, problematiku tvorby, přenosu a sdílení hodnotových systémů, ale také touha být hybatelem změn směrem k pozitivnímu vývoji společenských vztahů, vzdělávání, ke kritickému myšlení, ale i k poznání světa a těch druhých.

Přijel jsem sem získat primární vstupní data pro konstrukci etnografické studie zaměřené na výše zmíněnou oblast, ale také se záměrem vyučovat na místní střední škole sdílení kulturních hodnot skrze umění a diskutovat o ekologii a trvale udržitelném rozvoji. Pro realizaci této aktivity budu využívat dataprojektor, který byl pro sirotčinec a partnerské školy zakoupen z cíleně pořádané benefiční sbírky. Aktuálně řeším vhodnou úpravu školních prostor k promítání, je totiž třeba zaclonit velká neprosklená okna třídy před vydatnou září subsaharského odpoledního slunce. Projektor však již i tak našel své využití jako kino promítačka filmů pro zpestření večerů v sirotčinci nebo ke společnému prohlížení fotografií. Bylo také úžasné pozorovat, jak i ti nejmladší zaujatě sledují a poslouchají záznam z operních árií či jazzového koncertu.

Kromě účasti na nejrůznějších kulturních akcích, aktivitami s dětmi či společných diskusích a studiu se středoškoláky,  pomáhám s pracemi kolem domu. V současnosti se postavil z jedné strany sirotčince plot a pozemek tak již není průchozí pro všudypřítomné pasoucí se krávy a kozy. Vysadilo se také několik nových stromků, což pro mě mimo jiné obnášelo i nějakou tu práci s lopatou a krumpáčem... K této poznámce bych hned rád uvedl, že přínos dobrovolníka nelze chápat v tom,  že přijede do Afriky házet lopatou. Tento příspěvek má mnohem větší hodnotu ideovou a symbolickou než fyzickou. Dělit se s místními mladými lidmi a dětmi o práci, zkušenosti, o jídlo a střechu nad hlavou má především ukázat význam a smysl spolupráce, jak mezi lidmi, tak mezi různými kulturními kontexty, podpořit vědomí o sounáležitosti a rovnosti.

Práce dobrovolníka zde není snadná, stojí mnoho sil i prostředků a přesto je ve finále větším přínosem pro samotného dobrovolníka než pro ty, kterým je jeho konání určeno. Jak je to možné? Tak třeba můj případ. Získávám zde data pro výzkum, inspiraci pro svou literární tvorbu, zažívám neobyčejnou kulturní zkušenost a na oplátku přijdu povídat do školy o umění,  pohraji si s dětmi v sirotčinci a vykopu díru do které se zasadí strom... Nechci nikterak bagatelizovat vliv své činnosti tady, jen bych rád poukázal na to, že pokud bych svým konáním zde chtěl primárně jen pomáhat druhým, byl bych naivní a možná i trochu k smíchu, protože tento přínos by snadno překonal jakýkoliv dlouhodobější přispěvatel podporující aktivity organizace a to s mnohem menším úsilím.

K těmto úvahám jsem pochopitelně nedošel až zde na místě, můj záměr cesty sem měl poměrně jasné obrysy a nebyl jsem překvapen ani samotnou náročností pobytu zde (večerní mytí se z kýble nad tureckým záchodem v místnosti plné komárů však je a vždy bude nežádoucím bonusem). Jedna věc mě ale stejně překvapila, a to, jak rychle jsem začal chod domova považovat za osobní záležitost, jak důležití se pro mě stávají jednotliví členové rodiny, když je poznávám. Právě to mě vede k tomu, že bych svůj přínos časem rád rozšířil a svými schopnostmi a možnostmi přispěl k tomu, aby mé konáni zde mělo dlouhodobě maximální přínos pro obě strany, aby se můj vztah s rodinou stal skutečnou reciprocitou.

Když po sobě tak pročítám tento text, možná by se mohlo zdát, že osoby i život zde trochu idealizuji. Slušelo by se tedy říct, že i zde panují mezi jednotlivci spory a nesváry, že některá přátelství jsou vřelejší než jiná, že sirotci i ti, kteří o ně pečují mají své kladné i některé negativní vlastnosti. Taková je ale realita v nejrůznějších kolektivech, společenstvích a i rodinách a taková je realita i zde. Právě i tohle ukazuje jak jsou si lidé všude na světě podobní víc, než se na první pohled zdá. Mě osobně ale velmi těší fakt, že každý zde dostává možnosti a prostor k seberealizaci, že je tu tolik smíchu a laskavosti navzdory těžkým osudům a nehostinným podmínkám, a že se tu nikdy na nikoho nezapomíná.

Autor: Matouš Homola
bakalář filosofie a magistr komunikačních studií, ve svých 33 letech opustil místo koordinátora projektu Krajského akčního plánu vzdělávání v hl. m. Praze, aby se stal dobrovolníkem pracujícím v sirotčinci v Mahangu v Tanzanii. Od tohoto rozhodnutí si slibuje kromě dobrodružné formy podpory humanitární organizace a plnění svých cestovatelských snů, také získání materiálu pro započetí etnografického výzkumu zaměřeného na problematiku kulturního přenosu, sdíleni hodnotových systémů a rozvojovou spolupráci. Život v Africe pravděpodobně ovlivní i jeho další literární tvorbu. Svou prvotinu Text vydal začátkem roku 2019, přičemž ji bezpodmínečně a bezplatně zpřístupnil i v elektronické verzi na webu http://www.autor-matous.cz/.