Každý rok si člověk myslí, že letos už ho opravdu nemůže nic zaskočit. Rozhodně ne cestování, které už tak dobře zná, zejména poté, kdy nám loni zrušili nejen vnitrostátní let, ale rovnou celé aerolinky. A ejhle, ona Afrika je plná překvapení i letos. Kdo by čekal, že po 5 hodinovém čekání v Istanbulu nepřijedou naše zavazadla, a to nejen nám, ale celému letadlu. To nenapadlo opravdu nikoho. Sto lidí čeká u přepážky a nám za 2 hodiny letí letadlo, na odbavení se člověk musí dostavit hodinu předem. Tomáš se ujal role předsedy BM a asertivně s lokty zdviženými se prodral dopředu a přemluvil úřednici, aby nám věnovala speciální pozornost, byť hned naznačila, že šance stihnout vnitrostátní let je minimální. Kdo zná naši situaci v minulých letech, si určitě spočítá. že by to byl už náš v řadě třetí zaplacený a nerealizovaný vnitrostátní let. Osud má fantazii, protože pokaždé z jiného důvodu: poprvé jsme nestihli přestup v Istanbulu a navazující let nám uletěl. Podruhé zrušili aerolinky. A po třetí by to bylo kvůli zavazadel. Nicméně, díky tomu, že Afričani jsou velmi empatičtí, paní na přepážce se snažila pomoci na maximum. Měla však napůl nereálné požadavky, jako například, na jakou adresu zavazadla poslat. Uvažovali jsme napsat Mahango, od baobabu ještě 3 km rovně, ale nakonec jsme zvolili adresu řeholních sester z Mbeya. Adresu? Spíše P.O.Box. Byla hodina a půl do odletu. Vzali jsme nohy na ramena, a protože jsme přiletěli na úplně nové letiště, které ještě neznáme, vydali jsme se v poklusu, přeskakujíc šváby, hledat terminál 2 pro vnitrostátní lety. Řada jak sviňa – skoro 100 m, všichni někam letí. Tomáš zavolal obsluhu a vysvětloval, že za chvilku odlétáme, a že tam musíme být o hodinu dřív. „Počkejte, letenky vytáhne moje žena“, řekl Tomáš. Na to obsluha letiště: „To je tvoje žena? Lovely  (pěkná)“ a pak už myslím nechtěl vidět ani ty letenky. Let jsme nakonec stihli.

A tak jsme se nedospalí, ale díky bohu, v krátkém čase ocitli v Mbeya, autobusem by to bylo až za dobrých 16 hodin. Začal první pracovní den, plánování s koordinátorem a organizační věci – jako třeba zařídit místní simku. Do loňské mise rutina. Postaví tě ke zdi a udělají fotku. Letos to nejde jinak než se snímáním otisků prstů. Po hodině usilovného snažení se sejmout otisky dvěma bělochům Lucce a Tomášovi nepodařilo. Tato činnost se odkládá na koordinátora Davida, ten simky vezme na sebe. Naplánovali jsme si schůzky se třemi sirotky a spočítali jsme, co musíme nakoupit pro koho do pravidelných balíčků pro sirotky.

Sirotek Faraja právě ukazuje, jestli si umí spočítat jak dlouho bude splácet vládní půjčku, kterou dostal na tříleté studium na univerzitě. Jedná se o půjčku na školné a o dotaci na ubytování a stravu. Uměl to a bude splácet 3 roky.

Dva dny čekání na zavazadla využíváme k nákupům pro všechny sirotky. Nakoupili jsme téměř 600 školních sešitů a přes 100 propisek, další školní pomůcky i hygienické potřeby.

Navštívili jsme Gwakisu v domku, který jsme mu pomohli postavit. Přebývá zde s maminkou a dvěma dalšími sourozenci, Sarafinou a Clitonem, o které se musí starat. Další sourozenci (celkem 8) jsou po různu u příbuzných. Aby Gwakisa rodinu uživil, chvíli pracoval v tělocvičně, ale pak mu přestali platit. Když jsme zjistili kolik mu platili na den, byli jsme v šoku. 2000 Tzs, tj. 20 Kč/den. Za to se nedá pořídit ani jídlo na jeden den pro jednu osobu. Požádal nás, jestli bychom mohli koupit pro jeho sourozence boty a uniformu do školy. Sarafina a Clinton se brzy objeví na našich stránkách (naše děti), abychom jim mohli pomáhat pravidelně a oni mohli chodit stále do školy.

Pomůžete najít rodiče na dálku pro Sarafinu a Clintona? 5000 Kč ročně jim zajistí, aby mohli chodit do školy, aby nechodily boso, aby Sarafina mohla mít sukýnku místo tepláků, aby měli o Vánocích něco dobrého k snědku. (kontakt@bezmamy.cz)