Záhy jsem pochopila, že je zde nepsaným zvykem, zanechat v Centru svou dobrovolnickou stopu. Když pominu sdílení společných chvil s “prďochy” (tak jsem si pracovně pojmenovala skupinku 6 nejmenších dětí), se kterými trávíme nejvíce času, není nic silnějšího, nežli požitek z jídla. Úkol tedy zazněl jasně: “Budeš vařit polévku!”

Což o to, v domácích podmínkách se jedná o úkol na půl hodinky. Ale tady? Denním “chlebem” je rýže s fazolí nebo fazole s rýží (jak je komu libo). Na vylepšení je občas špenát, zelí nebo avokádo s mangem. Mimochodem, lepší avokádo jsem nejedla.

Vraťme se však k úkolu… Jaká je představa o polévce, která zasytí 36 krků? Hlavou se mi mihnul výjev z pohádky “Honza málem králem” a scéna, kterak polévku sekyrkovou vařil.

Do hledání sekery jsem se raději nepouštěla. Asi by to byla zbytečná ztráta času. O tom by Tom, mohl vyprávět své.

Útěchou mi mělo být sdělení, že vstupy na vaření nakoupíme. No jo, ale žádný super/hypo market jim tady zatím nevyrostl!? A vypadá to, že asi ani dlouho nevyroste.

Bereme proto batohy na záda a vyrážíme “shopovat” do nedalekého, 6 km vzdáleného Mswiswi pěkně po svých. Velkou motivací nám je představa syčícího, vychlazeného piva.

Zde malá vsuvka: Místní pivo se nikde nečepuje. Dostanete lahváč a pijete z hrdla. Nepovažuji se za znalce, ale z pod Beskyd, kde náš národní zlatý mok teče proudem a téměř na každém čtverečním kilometru najdete pivovar, již jakési zkušenosti mám. Musím uznat, že téměř nepoznám rozdíl mezi 10* Radegastem a Safari. Safari je název Tanzánského piva. Mají taky Kilimandžáro nebo třeba Serengeti. Toš tak…

Slunce je skryto za mraky, proto jdeme bez větší námahy a docela svižně. Je rušný provoz. Máme co dělat, abychom stačili uskakovat “mototaxíkům”. Motorky jsou tady totiž nejběžnějším dopravním prostředkem. Plánujeme si je na zpáteční cestu také najmout.

Při chůzi po tomto povrchu, nazývaném cestou, mi na mysl naskakuje Krylova píseň “...Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…”, a tak si ji notuji. Potkáváme mnoho místních, míjíme výjevy, kdy mám pocit, že jsem se přemístila v čase. Nad vším se musím stále zamýšlet. Mají jedno společné: tvrdá práce bez rozdílu věku a pohlaví, většinou za pomocí primitivních nástrojů a bydlení v, na první pohled, provizorních podmínkách. Jaká je jejich šance na “lepší” žití? Ovšem viděno, pohledem Evropana. Neboť většina lidí se tváří bezstarostně a s úsměvem na tváři nás zdraví.

Na trhu v Mswiswi probíhá čilý obchod. Safari nám pomůže spláchnout prach z cesty a vydáváme se do přeplněných uliček. Taktika je jasná, hledat cokoliv, co se dá do polévky použít. Doma často používám pro pojmenování polévky název “Křížem, krážem kuchyní aneb, co dům dal.” Tato tanzánská receptůra bude mít menší upgrade, tedy “Křížem, krážem tržištěm”! Kupujeme cibuli, česnek, brambory, rajčata a hledáme ještě alespoň mrkev. Nakonec i tu na jednom místě nacházíme. Ještě přihodím žlutý sáček v přesvědčení, že se jedná o kurkumu. Sama ji doma přidávám téměř do každého jídla. Míša už předem nakoupila červenou čočku a já mám na pokoji ještě 3 zeleninové polévky s čínskými nudlemi. Mohou se hodit! Mise splněna, nasedáme na motocykl po dvojicích. Tom s Míšou a já s Luckou. Místní hoši ovládají své stroje bravurně, není čeho se bát. Na poslední chvíli se dokáží vyhnout louži, protijedoucí motorce, jejíž řidič, patrně v rámci úspory jede téměř bez světel anebo zcela neosvětlenému chodci, bikerovi či statnému býku Zebu, který se zatoulal z pastvy. Roje komárů a jiného hmyzu proráží řidič bez problémů. Prostě si jednou rukou kryje oči. To je něco na mě! Sundávám své sluneční brýle a za jízdy je nasazuji lehce překvapenému motorkáři na oči. Jsme bezpečně v cíli a s úlevou sesedáme ze strojů.

Druhý den ráno po snídani začíná příprava. Snažím se rozkoukat po kuchyni, jejíž vzduch se po ranním zatápění mokrého dřeva dá krájet. S odstupem času se dokonce dozvídáme, že si pomáhají zapálením plastů. Jsem v šoku!!! Já, ekolog, který v našich “Dobratkách” učím spoluobčany třídit vše, co jen lze?! Jsem zvyklá vařit za různých podmínek a také příprava jídla pro větší smečku mi nedělá problém. Tady si však nejsem jistá ničím. Klídek.

Důležité je, udělat si v hlavě řád, když vládne “neřád”! (Opět viděno okem Evropana).

Kuchařka Albertina má dnes volno. Službu mají děvčata Stela a Scolastika a dva, bezprizorně poposedávající větší kluci, Daudí a Jacobo.

Prvním předpokladem úspěchu je, najít dostatečně velkou nádobu, ve které už něco na plotně nebublá. Slavím úspěch. Zabírám si pro sebe asi 15 litrovou hliníkovou nádobu a “hnízdím” se všemi potřebnými ingrediencemi raději venku na zápraží. Slunce se zatím pomalu prokousává zpoza mraků, tak možná stihnu vše připravit, než budu muset utéct z jeho dosahu? Usedám na zem a začínám loupat a krájet cibuli. Stela mi věnovala trochu oleje. Cibule jsme koupili docela dost. Nevadí, trochu si pobrečím. Hlavní je přece kvalitní základ!

Opět přidávám zajímavý poznatek: Když se u nás pustíte do práce, zpravidla se všichni kolem rozprchnou, jako když do vrabců střelí. Tady je to přesně naopak. Jakmile “prďoši”  spatří, že něco děláte, v okamžiku nemáte o pomocníky nouzi. Což v některých případech může působit poněkud kontraproduktivně.

Na základě tohoto poznatku přece mohu využít známého rčení “Rozděl a panuj” pomyslím si. Lehce řečeno, hůře provedeno. Jediný ostrý a do ruky vhodný nůž, je můj skládací Victorinox, proto jen s hrůzou přihlížím, jak pomocníci zápasí s noži o velikosti malé mačety, jejíž ostří vypovídá o častém používání na vše, co vás napadne. Samozřejmě bez ostření. Místo prkénka na krájení používáme malé štokrle.

Netrvá dlouho a máme první a díky bohu, a také s podivem, i poslední úraz. Musa se lehce řízl do prstu a s nelibostí musel přenechat krájení brambor svému nástupci.

Přípravné práce jsou téměř hotovy, je načase začít s tepelnou přípravou. Najít v této “černé kuchyni” místo na ohni je nemalý oříšek. Nejdříve jsem vyfasovala malý bubínek na zemi, do kterého mi Scola odebrala žhavé uhlíky. Když se však ani po půlhodině nepodařilo nádobu pořádně rozehřát, bylo mi na peci propůjčeno jedno místo s otevřeným ohněm. Jelikož jsem ještě stále odbíhala k nekonečnému loupání brambor a nemohla usměrnit plameny olizující hrnec (plynový sporák jen tak něco nepřekoná), dalo se tušit, že bez míchání se začne cibule s mrkví brzy přichytávat. Naštěstí nedošlo k větším škodám. Po smíchání všech připravených vstupů už bylo jen otázkou času, kdy se konečně toto množství podaří zavařit. Chvála technice a varné konvici obzvlášť! (naštěstí toho dne fungovala elektřina) Brambory jsem raději uvařila zvlášť. Jinak bych asi u ploty zapustila kořeny!?

Po třech hodinách čistého času, můžeme konečně začít ochutnávat! Z reakcí strávníků lze usoudit, že se nám společné dílo podařilo a je vítanou změnou v jídelníčku.

Pro ty z vás, které to zajímá, ještě připojuji stručný recept naší tanzánské verze:

●     Cibuli, spolu s nahrubo nastrouhanou mrkví, lehce opražíme na oleji.

●     Přidáme nadrobno nasekaný česnek a lehce rozvoníme (pozor, ať nezhořkne).

●     Pak vmícháme dostupné koření, dle zvyklosti (v onom záhadném pytlíčku byla opravdu kurkuma). Můžeme přidat, pokud máme pepř, trochu papriky, čilli…

●     Doplníme, o oloupaná a nakrájená rajčata, dobře propláchnutou červenou čočku a o uvařené, na kostičky nakrájené brambory.

●     Povaříme, aby čočka změkla, odstavíme z plotny a přidáme instantní zeleninovou polévku s čínskými nudlemi, značka Vitana.

●     Dle potřeby dosolíme. Což také provedli asi všichni místní…

Těm z vás, kterým se povedlo dočíst tento román o polévce do konce, děkuji za shovívavost a trpělivost.

A pokud se snad budete o výše zaznamenaný recept pokoušet, přeji vám dobrou chuť. Obávám se však, že opakovaného výsledku se již nikdy nepodaří dosáhnout. Budou vám totiž chybět všechny přidané a bohužel nepřenositelné ingredience. Marné, originální tanzánskou polévku “Křížem krážem tržnici”, lze připravit pouze za místních podmínek. Protože jedině tak vaří a chutná Afrika! 😊

Autor: Všechny zdraví dobrovolnice Iva (ta, která stále ještě čeká na Michelinskou hvězdu…)