Nejstarší sirotky Damiana, Abu a Ayubu jsem vzala na výlet do nejbližšího velkoměsta Mbeya. Řekla jsem si, jednak mi pomohou s nákupy uniforem pro sirotky mimo sirotčinec, jednak nasají atmosféru města a uvidí nové věci.
Na otázku, co byste v Mbeya nejraději viděli, odpověděli ihned a svorně, že letiště. Tam se mi absolutně nechtělo. Je to hodinu cesty v roztřeseném a přeplněném dala dala a navíc se musí přestupovat. Nakonec mi ale došlo,že jsem vlastně ráda,že chtějí právě tam a ne zapadnout do první hospody, jako by se dalo čekat u většiny jejich evropských vrstevníků.

 

Do areálu letiště jsme se dostali pomocí jedné malé lži, že čekáme na přílet našeho kamaráda Tomáše, který má přiletět, buď dnes nebo zítra. Podle mě by nás bez ní nepustili ani na parkoviště před letištěm. Mě samotnou totiž překvapilo, jak podezřele se na naše uskupení jedna běloška a tři skoro dvacetiletí černošští kluci dívá okolí. Téměř každý kolemjdoucí měl potřebu pronést nějaký komentář naším směrem. Např. se ptali či z nich jsem holka nebo proč Ayubu nosí dlouhou košili a ne normální triko a pod. Vrcholem komentářů byla půlnoční návštěva security guarda na hotelu u kluků v pokoji, když se přišel zeptat jestli tam spím s klukama i já. Ale zpět na letiště.
Když jsme, jakože s lítostí, zjistili, že náš známý nepřiletěl, začali jsme se rozkoukávat po letišti. Místní ochranka nám s nelibostí povolila foto před nadpisem Welcome to Songwe airport, ale na druhou stranu nám poradila odkud můžeme sledovat vzlet letadla, a to jsme přesně chtěli!

 

 

Postavili jsme se k plotu za rohem letištní budovy, kde byl výhled na letadlo společnosti Air Tanzania, které právě doplňovalo palivo.

 

 

Kluci měli milión otázek. Jako první se ptali na to, jestli musí zaměstnanci letiště mluvit všichni plynně anglicky. Ujistila jsem je, že pokud tady zaměstnanec uklízí jen záchody nebo nákladá zavazadla, s angličtinou to určitě moc hrotit nemusí. Moje skromné znalosti o letištích a letadlech v podstatě smrsklé do toho, že jsem rozpoznala schody pro pasažéry, tankovací vozítko a vozíky na zavazadla, stačily k údivu všech tří kluků. Přála bych si tak snadno ohromovat svými (ne)znalostmi i jinde než v Africe :).
Roztočily se vrtule kanadského stroje a letadlo se rozjelo po runwayi směr ke "startovní čáře" za horizontem. Náhle se vynořilo v obrovské rychlosti a v místě našeho nejlepšího výhledu se začalo odlepovat od země. Všechno to proběhlo velmi rychle, ale už tady mi kluci stihli říct, že tento den si budou pamatovat navždy. Totéž řekli už včera, když jsme každému z nich koupila k večeři půlku grilovaného kuřete na indický způsob. Nicméně nový zážitek vzlétání letadla, prehlušil směle zážitek večeře, a to i na vzdory tomu, že to byla porce, která by v Mahangu byla normálně tak pro 6 lidí, jak Abu trefně poznamenal.

 

 

Ještě než jsme opustili letiště,chtěli se kluci všude nechat fotografovat. Nejvíc je těšilo fotit se před novými moderními budovami, které viděli poprvé v životě stejně jako to letadlo. Trochu mě zaskočilo, když se tito devatenáctiletí kluci chtěli fotit se sadrovou žirafou, která stála v parku před letištěm. Avšak nezaskočilo mě to tak, jako když mi Abu smrtelně vážně sděloval přání vyfotit se před blibordem s vodopády, lákající touristy na přírodní krásy regionu Mbeya.

 

 

Jde vidět, že teenageri v různých částech světa mají různé touhy, sny a přání. A to nemyslím v žádném případě s posměchem. Titíž kluci jsou totiž schopni zkolit 3 m hada, když se chystá na útok kurníku, vykopou jámu na strom 1x1m ve skále za půl hodiny nebo oholí hlavu žiletkou drženou v ruce. Ale to už je jiný příběh.

Autor:
Tomáš Gongol