Na začátku mé mise nemůže chybět jedna vzpomínka. Když jsem se chystala o vánocích na cestu do Tanzánie, dostala jsem nečekaný vánoční dárek. Přes ruce dobrovolníků mi přišel den před štědrým dnem dopis – byl od babu z Mahanga, který v červnu zemřel.  Psal ho přibližně 3 měsíce před svou smrtí. Babu byl pro mě zcela neodmyslitelně spjatý s Mahangem a se vším, co se tam dělo. Byl to on, kdo podnítil vznik naší organizace.

Každý rok přišel s novým nápadem, jak a komu je potřeba pomoci – sirotkům, starým lidem, školám. Vždy byl ve svých plánech o krok napřed. Nikdy nežádal pomoc pro sebe. Celý život tvrdě pracoval. Řada lidí u něj našla pomoc. Naši první dobrovolníci u něj bydleli. Když jsem jednou seděla na zápraží hliněného domku s babu a s Miadim, kterého jsme přišli navštívit, protože byl velmi nemocný a už nemohl chodit, zeptala jsme se jich na život v Mahangu. Tento starý upracovaný muž i Miady, který pak brzy zemřel, mi odpověděli, že život tady je dobrý a jsou spokojení.

Jednou mi babu při loučení řekl, větu, kterou vnímám jako jeho odkaz: Člověk potřebuje k životu jen tři věci: za první Boha, za druhé půdu, kterou mu Bůh dal, aby ji obdělával a získával z ní obživu a za třetí možnost vzdělávat se.

A taky že Bůh člověku připravil na cestě dobré věci, které může udělat. A když je udělá, bude šťastný.

Babu v dopisu psal, že se těší, až se opět v Mahangu setkáme. Bohužel se tak už nestane, ale jsem nesmírně vděčná, že jsem ho mohla poznat. Babu, děkuji.