Venku je horké, suché odpoledne. Stojím na betonové podlaze v rozlehlé místnosti budovy uplácané z hliněných cihel - tohle je střední škola Jakaya v Tanzanii. Okna bez skleněné výplně jsou zakryta těžkou, modrou stavební plachtou, která cloní záplavě slunečních paprsků deroucích se vší silou do vnitřku prosté školní třídy.

Začíná výuka kurzu kreativity a kritického myšlení na střední škole Jakaya. I když místnost sdílím zhruba s třiceti středoškoláky, je zde nebývalý klid. V rychlosti připravím dataprojektor, který je pomůckou pro společný workshop a důvodem, proč jsou pečlivě zakryty okna. Hřebíky přitlučené plachty jsou jen lehce nadzvedávány silným stepním větrem, což je úleva, protože se do učebny dostane alespoň nějaký čerstvý vzduch.

 „Habari za leo?“ optám se třídy a studenti společně odpoví „nzuri“. Následuje jednohlasné „shikamo“, kterým se zdraví osoby starší a vážené a já dle bontonu a s úctou odpovídám „marahaba“.  Představím se, že „Jina langu ni Mathao, ninatoka jamhuri ya Kicheky…“ a dál svojí lámanou, omylnou a někdy i trochu komickou svahilštinou pokračuji… „Já budu učit Vás, vy budete učit mě a budeme se učit společně…“ Když mi o pár vět později docházejí slovíčka, přejdu ve svém výkladu do angličtiny (kterou se na středních školách v Tanzanii standardně vyučuje). Během svého povídání spustím dataprojektor zakoupený ze sbírky, kterou umožnila organizace Bez mámy, z.s.. Tatáž organizace, jejíž činnost v této venkovské oblasti otevírá možnosti pro realizaci transkulturní spolupráce, rozvoje a sdílení zkušeností a to nejen na místních školách.

Začínám program výuky… Přirovnávám umění k univerzálnímu jazyku. Umění je řeč pocitů, řečí duše a srce, rozumí mu všichni lidé napříč časem, prostorem a kulturami. Hovořím o tom, že tvorba a umění je základem rozvoje individuality osobností i samotné společnosti. Přednáším těm mladým lidem o kreativitě, která posiluje myšlení, vytváří kulturní dědictví národů a civilizací. Společně posloucháme operu a jazz. Hodnotíme skladby, melodie i hlasy umělců.  Sdílíme spolu árii z Verdiho opery interpretovanou ve svahilštině Tanzanskou filharmonií a sborem z Dar es Salamu. Prohlížíme fotografie nástěnných maleb jeskynních lidí, staré 6, 8, 25 tisíc let… Diskutujeme podobnost Picassových obrazů se starým afrických uměním. Na všechny dělá dobrý dojem, jak populární Tanzanskou píseň Tanzania-Tanzanie zpívá umělkyně ze západu doprovázena klasickým klavírem. 

„Jaký je Váš názor na to, co jste právě slyšeli?“ Zeptám se poté zaznění Mozartova skladba „Alleluja aus Exsultate, jubilate“ v podání úchvatné jihoafrické sopranistky Pretty Yende.  Je ticho a nikdo neodpovídá. Zeptám se jinak: „Jak jste se cítili, co ve Vás ta hudba vyvolává?“ … po chvíli zvedne nesměle ruku jedna okatá, na pohled přemýšlivá slečna a odpoví: „Cítím se šťastná.“

Snažil jsem se studenty dále rozpovídat, ale v kolektivu třídy to nebyla zrovna lehká práce, někteří však za mnou se svým názorem přišli po vyučování.  Opakovaně mě ve skupinové diskusi a při dotazech podrželi Ibrahim a Yaubu, pokud byli zrovna také ve třídě. Středoškoláci z posledního ročníku, kteří jsou shodou okolností sirotci a tedy součástí rodiny Centra pro sirotky v Mahangu. Spřátelili jsme se spolu poměrně rychle. Svou roli určitě sehrála jejich dobrá znalost anglického jazyka a přirozeně extrovertní povaha, ale mám pocit, že jsme si prostě tak nějak lidsky sedli. Občas jsme se potkávali při aktivitách v Centru nebo si zašli na pepsi a mluvili o životě, o holkách a o svých plánech do budoucnosti. Výborné bylo i posezení u piva s místními učiteli, kterými jsem se byl kolegiálně podporován…  navíc s nimi byla vždycky prostě sranda .)

Strávil jsem řadu týdnů realizací tohoto vzdělávacího kurzu a navíc řadu týdnů životem v Tanzanii. Poznal jsem toho spoustu nového, prošel si kulturním šokem (o kterém jsem si myslel, že mě mine) a hodně jsem přemýšlel nad sebou, nad světem i nad druhými. Také jsem si zde potvrdil jedno dlouhodobé přesvědčení. Vzdělání je ta odpověď. Vzdělání je klíč k porozumění mezi lidmi, k budoucnosti civilizace, ke svobodě a realizaci lidské individuality.

V souvislosti s událostmi posledních týdnů došlo k přerušení výuky v Tanzanii. Co u nás vyvolává potřebu hledat nové metody učení a využívat technologie k distančnímu vzdělávání, je v chudé agrární oblasti subsaharské Afriky naprostá paralýza vzdělávacího systému a umrtvení tamějšího vzdělávání. Bez mámy, z.s. se pokouší kompenzovat tyto ztráty a hledá způsoby, jak pokračovat ve vzdělávání sirotků o které pečuje. Tyhle děti a mladí lidé nemají nic kromě svého vzdělání. Je to jejich jediné vlastnictví a jejich jediná naděje na budoucnost.

Žádám Vás tedy, pomozte podpořit vzdělávání v Centru pro sirotky v Mahangu. Jakýkoli příspěvek zde má obrovskou hodnotu. https://www.darujme.cz/projekt/1202842

Autor:
Matouš Homola