Projekt Škola škole realizovaný organizací Bez mámy již více než deset let podporuje vzdělávání v ekonomicky znevýhodněných tanzanských školách, rozvíjí mezinárodní kontakt napříč kontinenty, a pro žáky a učitele na obou stranách přináší vhled do světa kulturního relativismu.

O projektu jako takovém, jeho významu i benefitech pro zúčastněné, by se dalo napsat mnoho, ale mnohem raději bych vám vyprávěl příběh cesty, na které jsem měl možnost vidět a zažít Tanzanii a její obyvatele zcela jedinečným způsobem. V pozici dobrovolníka a etnografa jsme společně s koordinátory Míšou, Davidem a reportérkou Marií měli za cíl navštívit ve dvou dnech prvních šest základních škol na jihu Tanzanie, přesvědčit se, jak nakládají s podporou projektu z minulých let, prodiskutovat s nimi další rozvojové aktivity a získat zpětnou vazbu pro partnerské školy v České republice.

Příběh začíná ve městě Mbeya, odkud vyrážíme brzy ráno půjčeným vozem, jehož technický stav by se dal na první pohled definovat jako lepší tanzanský průměr, ačkoli by nejspíš neprošel STK v žádné evropské zemi. David měl o autě od počátku své pochyby, poněvadž se velmi záhy začaly objevovat záhadné zvuky, tu vycházející zezadu, tu zepředu. Nakonec jsme si s vypůjčeným autem užili své. Kdyby Bez mámy měla auto vlastní, bylo by snazší ohlídat jeho technickou kondici.

S vizí toho, že bude možnost se nasnídat, nasvačit či naobědvat cestou, vyrážíme do základní školy spojené s mateřskou školkou ve vesnici Galula. Necelých sto kilometrů vzdálený cíl je s civilizací spojen deštěmi utrápenou kamenitou cestou, jejíž rozmanitý povrch jsme si užívali více než tři hodiny. Není těžké si domyslet, že útrapy spojené s tímto typem cest nejspíše položily základ tanzánské frázi "pole na safari" - "je mi líto, že cestuješ".

bezmamy

Trable způsobené terénními nerovnostmi však byly vydatně vyváženy dechberoucí přírodní scenérií, nad níž jsme měli možnost žasnout v podstatě po celou dobu našeho výletu. Kávové plantáže a „polomoderní” vesničky, vystřídala zemědělská krajina osázená kukuřicí, banánovníky a popřípadě rýží, vše rozvrženo v nespočtu maličkých políček rozmanitých tvarů a pastvin s hrbatými pohublými krávami zebu či stády strakatých koz. Domky z hliněných cihel a slaměnou střechou se vyskytovaly postupně stále řidčeji, obyvatel ubývalo a cesta tanzánským venkovem připomínala zároveň cestu zpět časem. Okolní příroda, místy zcela nedotčena urbanizací, působila odpočatě, divoce, neprostupně a původně... střípky panenské země, kterých je na planetě již tak málo. Z rudohnědé hlíny vyrůstaly stromy nejrůznějších velikostí, tvarů a květů, z nichž jsem občas poznával jen legendární baobaby. Tráva a husté křoviny, vše, od prvního stébla podél cesty až po trnité hvozdy lemující rozvrásněné pohoří, skýtalo pohled na neuvěřitelně širokou paletu odstínů zelené barvy.

Cesta do Galuly byla přerušena dvakrát. Poprvé, když jsme se pokoušeli přejet louži tak hlubokou, že jsme po vystoupení z auta měli vodu vysoko nad kolena, a podruhé, když si drsná cesta odloupla kus z přední nápravy našeho véhyklu. Z obou nesnází nám pomohla ochota a fortel místních, kteří nám situaci pomohli překvapivě rychle vyřešit.

Když jsme konečně dorazili do cíle, čekala nás maličká, na první pohled opravená, škola, na jejímž nádvoří rostly stromy skýtající v Tanzanii často velmi ceněný stín. Uvítal nás mladý zástupce ředitele s celkem obstojnou angličtinou a začal prohlídku v budově mateřské školy, na jejíž opravu v loňském roce přispěla partnerská základní škola Dubňany. Dokončovací práce proběhly dobře, budova má jak plánovaná okna, tak strop, který chrání nejmenší žáčky před tropickým parnem.

Abych neskončil s chválou příliš brzy, škola překvapila tím, že kromě výuky zajišťovala stravování místním dětem, a to směsí rýže a luštěnin (pokrm kande). Tento element je v zapadlých agrárních oblastech Tanzanie velice důležitý, řada škol běžně nevaří, a děti tak musí chodit mnoho kilometrů v poledním parnu domů na oběd, anebo zůstat celý školní den hladem. Obojí je velmi vyčerpávající. Velice dobré byly také hygienické podmínky, před každou třídou byl barel s kohoutkem na mytí rukou a mýdlo. Doposud tedy plusové body pro Galulu...

V rámci objektivity je však třeba zmínit i několik nedostatků, které jsme na místě zaznamenali. Nejzásadnější z nich byla poměrně velká nepřipravenost na naši návštěvu, o které předem věděli. Při obhlídce školy jsme zkonstatovali, že by bylo potřeba provést nejrůznější opravy, a především pak dokoupit scházející učebnice matematiky a zeměpisné atlasy pro závěrečný ročník. Nicméně tento fakt nám podle mého měl být sdělen a předán, například včetně předběžné kalkulace, než abychom jej z učitelů sáhodlouze páčili. Omluvou budiž snad jen to, že mladý, nejspíše ne příliš zkušený, zástupce ředitele netušil příliš mnoho o fungování samotného projektu, a sám pan ředitel byl hospitalizován po nehodě na motorce. Abych neskončil s kritikou příliš brzy, myslím, že škola by měla více dbát na zjišťování drobných oprav, jako je nějaký ten vyvrácený pant oken či rozbitý kohoutek u vodního tanku, nahrazen velice provizorně jakousi vyjmutelnou zátkou. Nepříliš dobrá byla i péče o lavice pro žáky, které by čas od času zasluhovaly průběžný zásah řemeslníka.

Za celkovou částku 16 000 Kč se letos v Galule pořídí následující: V 7. třídě se bude opravovat strop, který padá z poloviny kvůli netopýrům, z poloviny kvůli nekvalitně odvedené práci venkovských řemeslníků. Pro sedmáky (závěrečný ročník) se rovněž pořídí učebnice matematiky a atlasy, zároveň se nechá vyrobit skříňka na jejich uskladnění, abychom v příštím roce mohli spravedlivě vyhodnotit, jak se o drahé knihy pečuje.

Na závěr této části vyprávění trochu předběhnu v celkovém hodnocení naší dvoudenní mise a prozradím, že Galula byla nakonec ze všech navštívených škol vlastně jedinou, ke které jsme měli nějaké zásadnější výhrady. Na její obranu je však třeba říci, že na to, v jak odlehlé a chudé oblasti je škola provozována, plní svou úlohu přinejmenším dostatečně, a je dobře, že má možnost se díky projektu zlepšovat a získávat zpětnou vazbu.

Jen pro zajímavost bych měl ještě uvést, že krátce poté, co jsme ze školy vyjeli, jsme uvízli v pořádně hlubokém bahně, ze kterého nás vytlačila právě parta místních školáků... Hurá, teď už jen další dlouhé hodiny kodrcání a budeme zpátky v Mbeyi na večeři! Za celý den jsme si zvládli obstarat k snědku jen pár banánů, ještě, že jsou tady v Tanzanii tak dobré! Absence něčeho pořádného k snědku by mě jinak přiměla dívat se na celý den ještě s trochu větší dávkou kritiky :).