Projekt "Radost školám" byl dříve znám pod pojmem "Škola škole", ale protože čím dál tím víc si začínají nutnost podpory vzdělání v Africe uvědomovat i jiné subjekty než české školy, museli jsme letos projekt podpory škol přejmenovat. Už nemáme totiž jen partnerství mezi českou a tanzanskou školou, ale mezi evropskou firmou, rodinou či jednotlivcem a tanzanskou venkovskou školou. 

K stávajícím 11 školám v projektu, letos přibyly 4 nové. Tyto nové školy ještě nemají svého dárce, ale letos už absolvovaly takzvané zahřívací kolečko, abychom viděli jak jsou schopné se s parametry spolupráce popasovat. A popasovaly se s tím dobře, tři z nich dokonce na výbornou. Škola Iduya musí ještě trochu zabrat, ale protože má tahle škola na 300 žáků pouze 4 učitelé, bereme v úvahu jejich vytíženost. Obě návštěvy Iduyi jsme zmínili v předchozím blogu ( Školy 2. návštěva III), nyní postupně zveřejníme návštěvy dalších tři škol: Mlondwe, Malawatu, Azimio.

Mlondwe 

Pro výlet do školy  Mlondwe jsou zcela typické 2 věci. 
1) dobrodružný výjezd na motorce do hor 2400m n.m. a sjezd dolů také tak

2) setkání s našimi sirotky

Dnes jsme uskutečnili 2. návštěvu za účelem kontroly využití finančních prostředků, které jsme při první návštěvě škole věnovali.

Letos byla částka spíš symbolická, protože škola je v projektu nová a nemá ještě svého trvalého dárce. Jednalo se o částku 11000 Kč, která byla věnována soukromými dárci. Ale i s takovou častkou mohla škola zvládnout potřebné vylepšení. Podařilo se jim napojit elektřinu k ubytovnám pro dívky a také spravit několik postelí. ( Ubytovací kapacity internátní školy Mlondwe nejsou dostatečné a tak je běžné, že na jedné posteli spí dva studenti).

Cestu na horu si všichni užíváme. Je to sice trochu adrenalin, ale takový ten příjemný. Když cesta začíná natankovaním, hned má člověk lepší pocit, že  nezkejsne někde v půlce cesty divočinou.

Návštěva probíhá moc příjemně, sedíme v ředitelně s paní ředitelkou i s našimi sirotky. Nálada je na ředitelnu výjimečná, také děti se cítí volně. David se ptá, kdy a jak se děti dopraví na Velikonoční prázdniny. Děti svorně odpovídají, že zůstanou ve škole, že domů nepojedou. To mě  zprvu dost zaskočí. Ne, že bych nebyla ráda, že se jim tak ve škole líbí, ale tak nějak jsem počítala, že celá "Mahango rodina" bude na Velikonoce pohromadě. Když si vzpomněli, že mi ještě neřekli důležitou informaci o tom, že letos vláda zkrátila původně 14 denní velikonoční prázdniny na 3 denní, pochopila jsem, že vracet se z takové dálky domů by smysl nemělo. 

Poklidnou atmosféru v ředitelne narušoval dunící hrom, který signalizoval blížící se horskou bouřku. Přestože měla paní ředitelka pro nás připraveno občerstvení, rychle jsme se začali ubírat k odchodu. K rychlému nasedaní na motorky mě hnala představa, jak sjíždíme dolů z prudkého kopce po deštěm rozblácené cestě. Vůbec mi nepomáhala vtíravá vizualizace dlouhého tobogánu. 

Naštěstí po pár kilometrech jsme nechali bouřku za zády. Ale i tak jsem si cestu dolů užila méně než cestu nahoru. Pravidelná kontrola vozidla není hlavní přednosti těchto venkovských motorkotaxikaru, a tak jsem se místy modlila, místy brzdila očima. Mé  psychické pohodě moc nepomáhalo, že  nám neustále podkluzovalo zadní kolo.

Ve snaze zabránit zbytečným dohadům, raději jedním dechem dodávám, že  příště jedu zas 🤣!