Přestože autobus měl přijet v 7, děti už vstávaly v 5, aby se stihly vykoupat a nasnídat. Ano, mnozí Tanzanci se skutečně koupou večer i ráno a tak se to učí i děti v Centru Mahango.

Děti, které podporujeme v příbuzenských rodinách poblíž centra, raději u nás přespaly, abychom neriskovali, že přijdou pozdě. S jistotou mohu říct, že  budík doma nemají a většina jejich opatrovniků nemá ani mobil. 

V 6 hodin měl James ( jeden z našich nejstarších kluků) přijít ke mě do pokoje pro africké koblížky mandazi. V jídelně totiž přes noc zůstat nemohly. Kdyby je náhodou nesnědly děti, taky krysy určitě.

Už v 5:45 klepal u mě na dveře, ale k mému překvapení nešlo ani tak o jídlo jako o to, abych jim dala reprák. Totiž bez hudby by to nebyl žádný výlet. Řekla jsme, že  až později, protože jsem se obávala, že samou radosti z hudby se zapomenou děcka včas nasnídat.

Sedíme v autobuse, hraje hudba. Někdy dokonce ze dvou stran, protože se o přízeň cestujících přetahuje "DJ" James a šofér autobusu. Řidič má sice hlasitější reprák,ale James nakonec vyhrává, protože má lepší muziku. Uf. Bála jsem se, že  pojedu pět hodin v buse v každém uchu s jinou hudbou.

Postupně přistupují další děti z naší péče. 

Konečně nalodíme všechny, ale tím pravidelné zastávky nekončí. V každé vesnici cestou se specializují na něco jiného, co se nám hodí do naší "polní kuchyně". Tu mají brambory, tamhle zelí, tam zase banány žluté, tam banány zelené "Uganda" a podobně.

Sestra Epifanie cestou ukazuje místa, odkud jednotlivé děti z našeho Centra pochází a kam chodily do školy. Většina těchto škol je v našem projektu Radost školám v Africe ( dříve  Škola škole). Díky všímavým učitelům tak mnohé děti dostaly šanci na lepší život.

Jsme na místě! Počasí je nádherné, je horko. Nejdříve je potřeba vybalit věci a taky zajistit, aby děti nenaskákaly v oblečení do vody, tak jako to udělaly některé z nich před 9 léty. Rozdáváme koupací oděvy...klukům boxerky, holkám leginy (tričko použily svoje).

To je euforie! Všichni do ní naskákali jakoby nic, přitom nikdo neumí plavat. Děcka se potápějí, blbnou a vozí na pneumatikách.

Já to prožívám se strachem v očích. Jak uhlídat tolik děti. Kromě mě, Roziny a nějakého rastamana, který provozuje přilehlý bar, to nikdo z dospěláků moc neřeší. Není se co divit, jak by si mohli uvědomovat nebezpečí, když vychovatelka je sama u vody poprvé v životě a vychovatel podruhé. Plavat neumí ani jeden z nich.

Vychovatelka Clementina a vychovatel Joseph 

Nebudu vás napínat, nikomu se nic zlého nestalo!

Uvařit oběd trvá hrozně dlouho, ale chopila se toho sestra Epifanie a další pomocnice. David si dělá starosti čím nasytíme děti, až vylezou z vody. Raději pádí do vesnice sehnat další koblížky. Však to znáte, ve vodě vyhládne.

 Tady se vařilo jídlo pro 44 lidí, abychom ušetřili.

V dalším článku čtěte, jak děti strávily sobotu a neděli u jezera.

Autorka článku: Míša Gongolová