Kromě nekonečné zábavy ve vodě a afrického opalování si některé děti oblíbily obalování a zakopávání v písku. Nemohu to pochopit. Písek žhne tak, že na něm nejsem schopná stát ani vteřinu.

David usmlouval místní rybáře a pronajal na pár minut loď. Ty peníze za to sice byly nekřesťanské, ale tohle dětem prostě nešlo odepřít. Někteří se trochu báli, nejvíc vychovatelé Clementina a Joseph. Ten si dokonce sedl na dno loďky, že ani neviděl ven. Dostali jsme se daleko od břehu a to bylo pro všechny fascinující.

Je toho spoustu, co se dá na Matemě dělat, ale když jsme tady jen na jednu noc není dobré to překombinovat. Je pozdní odpoledne, ještě stále není hotový oběd, já umírám hlady, ale děcka jsou pořád ve vodě. Na břehu je zatím čeká jen malá svačinka: mandazi, mini banánek, domácí rozera juice, který je opravdu báječný. 

Musíme dohlédnout ať se děti zcela převléknou. Ti co nemají spodní prádlo, dostávají od nás. Snažíme se být na vše připraveni. Plavací převleky schnou rychle, hádám, že po pozdním obědě, půjdou děti opět do vody. 

Nemyslete si, že si děti stále užívají jen zábavu. Nemusely sice vařit, ale chystají další věci k obědu a po obědě spěchají pro vodu do jezera, aby mohly umýt všechno nádobí. Zametají v jídelně i několikrát denně.   Ani to nepovažují za extra práci, prostě to k životu přirozeně patří.

Malí jdou opět do vody nebo na houpačky do přilehlého rasta-baru, kde kromě houpaček a míchaných drinků, mají také ČESKOU VLAJKU 😆. 
Jak se tam ocitla, netušíme, ale rasta Noah ji hned pověsil na stožár.  

Rozi začíná učit hrát Jamese na kytaru, kterou včera koupila. James hudbu miluje a má talent. Rád zpívá, rapuje a také hudbu a texty skládá. Umět hrát na kytaru je jeho velký sen, na piano se naučil hrát už ve škole. 

Starší se hodili do gala a procházejí se po pláži sem a tam. Uličníci se trochu zdrželi a přišli až za tmy, což znamená tak ve 20:00 😄. Některým je už přes 18 let, takže já jsem neměla o ně obavy, ale jejich opatrovníci to vnímali jinak. Věk je v Africe jen číslo. Tihle hoši ještě nemají ani střední školu, vlivem pohnutého osudu nastoupili do školy hodně pozdě. 

Padla tma, ale to nevadí, my jdeme hrát hry. V te tmě sice vidím jenom Rozinu, ale nás vidí všichni, takže můžeme vysvětlovat pravidla. Kolektivní hry jsou moc fajn, jsou sice triviální, ale je u nich sranda a rozvíjí to pouta mezi dětmi. 

Den ještě není u konce, za chvíli bude večeře a tak jdeme pro dataprojektor a upevňujeme amatérské plátno. Bude se promítat Medvídka Pu. Hraje to, jupi!

Rozi se diví, jestli to není na děcka příliš banální, ale jako odpověď ji posloužilo to, když se po chvíli kopání s míčem k plátnu přišourali i dvacetiletí kluci.

Večerka je v půlnoci.  Místa je tu málo, pár děti spí na postelích, pár na zemi, některé venku ve stanu. Nemají všichni moskytiéry, proto musíme vystříkat pokoje místním biolitem.

Napadlo mě, že to bude trvat věčnost děti uklidnit, ale ticho je prakticky hned. Zároveň ztichla celá pláž jen z barů ve městě se rozléhá hlasitá hudba. Já s Rozi využíváme ztichlé opuštěné pláže a dáváme si koupel v klidném jezeře. Konečně bez toho úděsného koupacího obleku.

Mám sice pokoj se záchodem a koupelnou, ale v umyvadle neteče voda a sprcha je odmontovaná. Jsou tu kýble s vodou, ale odtok na podlaze chybí. Normálně bych se umyla nad tureckým záchodem, ale nad tím evropským by to šlo asi ztěží.
Vlastně jsem ráda, kdyby to bylo jinak nezažila bych noční koupel v jezeře.

Autorka článku: Míša Gongolová