Po návratu z posledního vyřizování jsme vzaly s Míšou útokem kancelář sestry Epifanie. Místnost spíše připomínala skladiště se skříňkami se zámků a klíčů, které k sobě vůbec nepasovali. Nakonec se nám ale podařilo najít většinu potřebných certifikátů k ostatním sirotkům.

Bylo potřeba vypsat formuláře k žádosti o rodný list - které byly bohužel ve svahilštině. Náš patron Joseph se nabídl, že s vyplněním pomůže. Jako obvykle se zdržel na poli a vrátil se až po setmění. Vyplňovali jsme tedy s čelovkama - jelikož světýlko v jídelně spíše připomíná bludičky :-) 

 Problémem však byla kolonka k vyplnění údajů rodičů daných dětí. Mnozí z nich vůbec netuší, jak se rodiče jmenovali. Sestra Epifanie se s tímto problémem příliš nepárala a některá jména si prostě vymyslela..... stejně tak jako některá data narození. Nezbylo než se nad celou situací zasmát a přijmout roli "hry na Boha" s lehkostí. Sirotek Francis bude mít na mě doživotní vzpomínku, jelikož jeho maminku jsme pojmenovali Rozina :)

Druhý den brzy ráno jsme se vypravily zpět na úřad, kde už nás úřednice Roida očekávala. Náš příběh, kdy běloška kupuje pojištění místním dětem ji chytl za srdce a tak byla velmi ochotná pomoci. Jako menší úplatek za expresní vyřízení jsme jí přinesly placky chapati zabalené do novin k snídani. Měla velkou radost a slíbila, že certifikáty budou k vyzvednutí zítra ráno (jako normální smrtelníci, bychom se jich nejspíš dočkali za týden, nebo dva).

Dostaly jsme seznam jakýchsi čísel každého dítěte. Úřednice mi vysvětluje, že to jsou kódy k platbám, jelikož v Tanzánii se kartou platit nedá (až na výjimečně turistická místa). S těmito kódy máme najít ve městě budku M - pessa. Jedeme tedy dalších 20 minut do města. V budce nás vítá sympatický mladík s kreditní kartou a krabičkou připomínající terminál. Já mu dávám hotovost a on z terminálu zasílá platby. (naneštěstí za každé dítě zvlášť). Při dlouhé chvíli mu vyprávím o tom, že u nás se platí kartou, nebo taky mobilem. Kouká na mě jako na proroka z budoucnosti a myslím, že mi moc nevěří :-D.

Po zaplacení se ještě stavujeme za úřednicí Roidou, která potvrzuje, že zítra brzy ráno budou certifikáty nachystány. Pro jistotu jsme si vyměnily telefonní čísla a večer mi ještě potvrzuje SMSkou, že je vše nachytáno.

Druhý den ráno jsme tedy opět po 2,5 hodinové cestě dorazily do již známé kanceláře. Pár hodin jsme si ještě počkaly na podepsání panem ředitelem a pak hurááá! Opravdu pyšně jsem si certifikáty přepočítala a vložila do složky. A teď jsme nasedly na autobus na opačnou stranu - opět do města Mbeya.

Cesta trvala zhruba 3 hodiny. V autobuse naštěstí - jako vždy, hrály na plné pecky africké pop hity, které už za těch pár týdnů znám skoro všechny nazpaměť, takže cesta ubíhala rychleji. Za minutu dvanáct dobíháme na pojišťovnu - je pátek, 16,00 a budovu zavírají v 17,30...

Dostáváme pořadové číslo napsané na kusu papíru a za pár minut nás volá pán, který si nás už z minula pamatuje. Upozorňuje mně, že za hodinu zavírají a podat skoro 30 žádostí už nestihneme. V pocitu zoufalství, chtě něchtě zvyšuji hlas a vysvětluji mu, jak moc mi na tom záleží a jak moc je to pro tyto děti důležité a co všechno už máme se sestrou Epi za sebou... k mému překvapení mi podává formuláře a pomáhá mi vyplňovat, přiřadit fotky i rodné listy. Za asi 30 minut zmatku máme hotovo.

S hotovými formuláři si sedá k počítači... přichází ke mně s další špatnou zprávou... děti, kterým už bylo, nebo letos bude 18 let musí přijít s občankou. S těžkým srdcem se tedy smiřuji s tím, že se asi 7mi dětem bude muset vyřídit občanka. Ostatní žádost jsou však potvrzen a já dostávám opět seznam s čísly k zaplacení.

Byl to dlouhý boj, který ještě pro některé bohužel není u konce, ale cítím se jako vítěz!

Obrovským překvapením pro mě bylo vidět, že z tohoto počinu měly velkou radost samy děti, což i ukázali při mém posledním večeru. Sirotci pro mně připravili famózní rozlučkové vystoupení Nebudu ani zmiňovat nádherné dojemné zpěvy u písničky "goodbye, but not forever", tance, dárečky, dlouhé objímání i slzičky některých sirotků. Nejvíce mně však potěšilo, když děti sehrály divadelní scénku celé mojí cesty při vyřizování a běhání po úřadech, kde vyobrazily jednak neochotu úředníků, ale také ukázaly, že rozumějí tomu, že to nebylo jednoduché.

Na konci scénky každý držel svůj certifikát v ruce a zpívali děkovnou písničku.

Jeden z nejdojemnějších momentů mé mise

Autorka článku: Rozina Ribeiro M.