Kdo nezachytil naší sbírku pro Rebeku na sociálních sítích, ten nemůže vědět, co to děvče trápí. Já jsem viděla Rebeku na vlastní oči, ale to co ji ve skutečnosti trápí jsem stejně netipovala. Přečtěte si spletitý příběh jednoho (ne)léčení. 

V současnosti téměř na každé partnerské školy projektu „Pomoc školám“ nabízíme pomocnou ruku několika dětem, které nemohou chodit do školy z finančních důvodů (projekt „Pošli dítě do školy“). Chybí jim hlavně školní uniforma a boty. Počet podporovaných dětí chceme navyšovat a chceme také rozšířit míru pomoci, v některých rodinách toho totiž chybí víc, než jen boty a uniforma. Děti mají hlad, mají zanedbanou hygienu nebo nevhodné zázemí. Při jednom takovém „brainstormingu“ (sdílení nápadů) s učiteli, ředitel školy Mkola vzpomněl, že tu mají děvče, které už dlouho ve škole neviděl. Ale ne kvůli uniformy a bot, ale kvůli ošklivému zrnění na noze. A zeptal si jestli se dá i pro tyto děti něco udělat.

Plán rozšířit projekt „Pošli dítě do školy“ je až na příští rok, ale tohle nepočká.

 

Setkání s Rebekou

Když jsme viděla ránu na noze malé Rebeky, bylo to děsivé. Čekala jsem hnis, ale ne ránu až na kost. David, učitelé i zástupci vesnice o tom živě diskutovali, nerozuměla jsem jim a stejně jsem se nesoustředila, protože se mi hlavou honilo, jak co nejrychleji sehnat peníze na její ošetření a kolik to asi bude stát.

 

Automaticky jsem si myslela, že je to „jen“ problém peněz. Ó, jak jsem se spletla.

Co je skutečná příčina nenapadlo hned ani Davida. Od učitelů zaznělo, že Rebeka už dokonce jednou v nemocnici byla, a bylo ji řečeno, že její rána je bakteriálního původu. To svědčilo o zájmu s tím něco dělat, avšak nešlo se dopátrat, co se v tom příběhu pokazilo, proč léčba nepokračovala. Já odhadovala právě finance.

Mezitím, co jsem v hlavě řešila ty finance, David řešil kontakty a konexe do těch nejlepších nemocnic v regionu. Jemu se zdálo, že původně Rebeku v nemocnici odbyli.

Byl pátek odpoledne, museli jsme počkat až na čas po víkendu. David domluvil příjem na úterý, poslal zprávu po učitelích, že ráno vyzvedne dítě, že se o vše postaráme, že všechno zafinancujeme. Pojedeme osobně.

Peníze jsme vybrali díky Vám za několik málo dní. Stejně jako mě, i vás, chytilo za srdce dítě s takovou ránou. Cítila jsem úlevu, že můžeme pomoci.

 

Co se stalo v úterý?

V úterý ráno u Rebeky doma se stalo něco, co nikdo nečekal:  Matka řekla NE - Moje dcera nikam nepůjde.

Davidův okamžitý impuls byl prostě to děcko naložit a jet. Ale starosta vesnice ho varoval: "pokud to dítě odvezeš, poneseš veškerou zodpovědnost, nedej bože, že se holka nevrátí nebo přijde bez nohy". David sice odmítnutí nečekal, ale chápal co se stalo. Já, ne!

---------

Witchcraft

Někteří Tanzanci, a není jich málo, jsou pověrčiví. Ba, co více, vyznávají „witchcraft“ -  čarodějnictví, magii. I když většina Tanzanců magii nepraktikuje, tak téměř všichni v její účinky věří. Nejde jen o cestování na ošatce, ale o mnohem horší věci, jako je třeba obětování zdraví jednoho dítěte ve prospěch rodinného bohatství. To pak vlastně rodiče nechtějí, aby se dítě uzdravilo.

Matčino rezolutní ne a neochota k diskusi, přesně naznačovalo, že tohle bude ten případ, kdy nechcete „něco pokazit uzdravením“.

 

------------

Když to úřednici chtějí vzdát, musí tu být někdo „Clever“

V úterý 20.2. jsme od domu Rebeky odešli s nepořízenou, v šoku a frustrováni, ale vzdát jsme se nehodlali. David okamžitě začal svolávat k zodpovědnosti místní úřední autority, tak jak je tady běžné (obecní i oblastní). 

Matka byla předvolána, ale ani po vyčerpávajícím vysvětlování své rozhodnutí nezměnila. Stále nic nenaznačovalo, že se to začne odvíjet správným směrem. Úřednici neuspěli a chtěli se vzdát.

Začali Davida přemlouvat, ať to vzdá také. Ukázali, že mají v obci jiné dítě, které má také problém s nohou a matka jen čeká na to, aby jim někdo pomohl dostat se do nemocnice. Proč pomáhat někomu, kdo nechce, když tu je někdo, kdo o pomoc stojí?

Měli pravdu, ale my už jsme byli rozhodnuti Rebece pomoci. Když jsme s Davidem diskutovali postup, poradila jsem mu nasadit citový nátlak: Když úřednici pomohou dostat Rebeku do nemocnice, to druhé dítě vezmeme taky. Možná, že to bylo chytré, ale ten „ Clever“ nejsem já – to je právě to druhé dítě, chlapeček jménem Clever.

 

Úředníky to sice povzbudilo k dalšímu jednání, ale nakonec to byl David, kdo matku Rebeky přemluvil. Svěřila se mu, proč už do nemocnice nechce. Posledně, ji tam prý opustili ti, co ji slíbili pomoc. Zanechali ji tam bez prostředků, což velmi stresující situace. Běžní lidé nemají dostatek financí ani pro běžná ošetření, natož pro pobyt v nemocnici. David slíbil, že tohle u nás nehrozí. Budeme k dispozici od počátku do konce. Finančně zajistíme vše: ošetření, pobyt, stravu, přepravu, hlavně ať se Rebeka uzdraví a může zpátky do školy mezi ostatní děti.

A tak se smluvili na úterý 5.3.

 

------------

Jak prolomit prokleté úterý?

V úterý 20. 2. jsme učinili první pokus vzít Rebeku do nemocnice. V úterý 27.2. se úřednici marně pokoušeli matku přesvědčit. A v úterý 5.3. byl domluvený příjem do nemocnice. David přijel pro Rebeku a hádejte co? Nikdo nebyl doma! Do třetice všeho dobrého a nepovedlo se. To byla pro Davida poslední kapka: na řadu přišel jeho plán B. Povolat těžký kalibr - přivést policii. Ale ne ohlásit to na policii, aby se to dělo oficiálně. To by trvalo tak dlouho, že by se toho nemusela Rebeka dočkat. Ale spíš přemluvit někoho známého z policejních řad, aby přišel a začal nejprve laskavě vysvětlovat a pak trochu hrozit.

V sobotu 9.3. se to stalo, díky plánu B jsme prolomili prokleté úterý. Ráno přijel k domu Rebeky David a „dvě uniformy“. Přemlouvání nebylo snadné, ale policajti byli nekompromisní, pokyn zněl jasně, ihned se musí obě připravit a pojedou do nemocnice společně.

Policajti samozřejmě trvali na anonymitě, proto nejdou vidět celí. Pro foto jsme využili chvíli, kdy se Rebeka sehnula, aby si odehnala mouchy z rány. 


——————-

Co byl problém neléčení

Ani teď nevíme, který příběh neléčení Rebeky je pravdivý, jestli je to příběh magie a oběti dítěte pro bohatství nebo strach z bílých plášťů a stres z opuštění v těžké situaci. Možná je to kombinace obojího.

Příběh neléčení skončil, příběh uzdravování pokračuje. S čím, že jsme to ve skutečnosti doposud bojovali?  ---- S nemocí? ------ S penězi? ----- Ne!

S nedostatkem znalostí, informací, s nevzdělaností!

A právě proto všechno je skutečně potřeba, aby všichni měli možnost vzdělávat se. Aby všechny děti mohly chodit do školy. Aby ubylo pověrčivosti a přibylo racionálního úsudku.

Pošli děti do školy! Afrika je tam potřebuje!

 

 

Autorka článku: Míša Gongolová