Dá se zvyknout na všechno. Na fazole 7 dní v týdnu. Na křik dětí, když si vysvětlují důvody, protože jinak než křikem to neumí. A důvodů je mnoho….Dá se zvyknout na stále stejné horko, pustinu i komáry. Bez variací. Horko nebude nikdy zimou, déšť zde nikdy nevykouzlí záhon tulipánů a komár se nepromění v motýla.
Jak poznáte, že je nejvyšší čas vrátit se nebo zůstat? Bezmyšlenkovitě berete mazlavé Ugali do rukou, vytíráte s ním talíř od rybiček a ani vás nenapadne vzít si lžíci, protože by vám prostě překážela...
Týden před odjezdem panikařím. Zjišťuji, že se mi odtud nechce. Tři měsíce je zkrátka málo. Sotva si zvyknete, sotva si oni zvyknou….odjíždíte. Odjíždíte, protože jakási logika či snad zodpovědnost ve vašem nitru vám našeptává – tohle nebylo v plánu. Máš doma něco, někoho, kdo na tebe čeká… Ale jak naložit s tím, když cítíte, že druhý domov začínáte mít i tady?
Proč vás po cestě davy středoškoláků nádherně se culící jeden po jednom zdraví Hello madam, Hi Katerina a ač je to pouhopouhý pozdrav, vám to zní jako píseň, jejíž staccato měkce dopadá do prachu cesty, a ani šedá mračna nad hlavou nepřemluví vaší duši hrát v moll?
Proč mi to neulehčují ani naše děti, jež mě po 4 dnech odloučení vítají radostí tak hmatatelnou, jakoby bych tady nebyla čtyři roky? A ruce stejných dětí, jež bez okolků sahají po všech mých taškách, aby vám pomohly je nést a zvědavě přitom nakukují, zda přivážím jejich oblíbené banány, představují tak základní prvek komunikace, který ani 15 kapitol svahilštiny nenahradí.
A proč se celé tři měsíce při cestách z Mahanga do Mswiswi rozhlížím po nových druzích pestrobarevných ptáčků a stvoření jako klenot objevím zcela náhodou až v den, kdy se zastavím a přečkávám déšť na jatkách?
Proč? Protože Bůh jednoduše dřímá v obyčejných věcech.
Posledních 14 dní před odjezdem maluji dětem na zeď obrázky a vyměnila jsem své povolání učitelky s notebookem za umělkyni se štětcem a miluji to. A i když pavouk vypadá jako kaňka a buráky jako kuřince, i když se večer nemohu postavit na nohy, i když mi děti do ještě nezaschlých obrázků ďubají prstíky a opakují přitom krásnou výslovností „don‘t touch, don‘t touch a stejně si sáhnou, miluji to.
Už teď mi chybí jiskřičky v očích malého Jospeha, když ho nechávám válečkem přejet kousíček stěny na bílo. A jeho pokorný a dojemný pohled při gratulaci k svátku.
Už teď mi chybí nadání Musy opakovat vše tak přesně jako diktafon, včetně refrénu písně Čau lásko od Gotta.
Kdybych teď byla čtyřletým dítětem, pár let si počkám a pak se vdám se za malého Francise, pokud bude mít v té době ještě stejně okouzlující chrapláček, zvonivý smích, stejný smysl pro povinnost, a bude mi při odchodu na kopec varovným prstíčkem mávat před očima a ňuhňat slovíčka jako: pozooor na hady!
Bude mi chybět bystrá a průbojná Maria, kterou jsem si ve svém slovníku přejmenovala na našeptávačku, protože při výběru písniček z počítače, na jehož jednu má nárok každý, kdo mi v angličtině správně odpoví, napovídá těm nejmenším tu, která se líbí jí samotné. Ale umí také našeptávat slova jako: promiň, když někdo něco provede nebo děkuji, když na to někdo samým štěstím zapomene. Samozřejmě s patřičným úderem do zad, pokud odpověď někomu dlouho trvá.
Nejněžnější úsměv má Aden a nejstydlivější Scola. Nejsmutnější oči Amos. Nejkrásnější a nejměkkčí hlásek Ebeneza.
Nočním ptákem je bezpochyby Damian, který má přes den tempo lenochoda, i když má na sobě cyklo úbor, a před večeří poskakuje jako gazela v říji, do půl dvanácté praží klasy kukuřice pod igelitovým sáčkem a když dostane roli průvodce na výlet, klidně vás nechá brodit se blátem, hlavně aby byla sranda. Celou dobu dělá, že vás neslyšel nebo neviděl, chodí zásadně pozdě a pak vás dojme dopisem na rozloučenou.
Bezprostřední vítací objetí dostávám od Ayubu, galantní stisk ruky od Ibrahima. Vyčítavý pohled od Anny, kterým mi chce asi říci, že jí budu nějakou dobu chybět. A ona mě snad ne?
A to všechno opouštím s pocitem něčeho nedokončeného... Nestihla jsem pomalovat každý píď jedné obyčejné zdi. Nestihla jsem si s patronem Josephem zahrát Beethovena na klávesy. Nestihla jsem jednoho dvacetiletého Masaje naučit psát a číst.
Kde je tedy možné něco skutečně dokončit? A kdy jste duší plně přítomni? V den, kdy žijete, jako by byl váš poslední. Kdyby se tak dalo žít denně. Tak řekněte, jaké by to bylo?
Až se zase vrátím do míst, které jsou mým domovem, budu chvíli hledat nad postelí moskytiéru, nepřátelství vyhlásím žárovce a těžce ponesu pocit nezastavit se a nepozdravit ty, jež mi vstoupí do cesty, protože nebude komu automaticky mávat a přát dobrý den. Těžko se zdraví nepřítomný zrak a klusý krok.
Budu chtít před spaním slyšet dobytčí bas a žabí sněm, budu chtít, aby kolem mne přes den děti poskakovaly jako opičky a povolávaly Kiingereza badaye chakula za mchana, Kiingereza saa tisa a následně purizo jana, leo kete, pipi kesho. A protože v Africe je zítra tak vzdálené, budu klidně kývat na vše, co mi kdo navrhne, protože vím, že toužebná myšlenka a upřímná modlitba si svůj čas najdou.
Mahango, to přímý a dlouhý pohled do očí, podtržený měkkým stiskem ruky a teplým úsměvem. Úsměvem tak znělým a tak odzbrojujícím, že na něj není jiné odpovědi….
Děkuji Bez mámy za možnost těch prožitků a za tu chvíli druhého domova.
PS: A víte co? V říjnu možná nad Mahangem proletí čáp….
Autorka příběhu: Katerina
Učebna už sice vypadá mnohem lépe, ale pořád ještě není kompletní.
Stále můžete finančně přispět na nákup barev a její úplné dokončení:
https://bit.ly/2VdouaJ