Poté, co jsme se prospali z dobrodružství, které lze výstižně popsat snad jen slovem Galula, čeká nás další den, který začínáme tentokrát po snídani a kávě, však opět v rozmanitém městečku Mbeya, která je jakýmsi centrem jihozápadní části Tanzanie. Nejprve vyrážíme do města Tukuyu, ze kterého se skýtá pohled na okolní hory, a je také jedním z přístupových bodů na majestátní, tři tisíce metrů vysokou, Mount Rungwe. David dorazil v jiném půjčeném voze, který byl o trochu méně pochroumaný než ten předchozí, ale taktéž plný zábavných nedokonalostí jako jsou dveře, které nelze otevřít, či okna, která nelze zavřít...

Hned první navštívená ŠKOLA KISA je asi půl hodiny cesty od hlavní silnice, umístěna mezi čajovými plantážemi, a na první pohled jde o udržované a postupně se rozvíjející místo. Ve škole mají již dokončenou další z nových tříd, která byla financována partnerskou školou ZŠ Ratíškovice. Při poradě s ředitelem je přítomen i zástupce tamnější vesnice, která je se školou v aktivním kontaktu. Vesničané, kteří do školy posílají své děti, se také podílejí na jejím zvelebování, jak prací, tak i materiálem. Škola měla jasně a srozumitelně vypracovaný návrh opravy jedné třídy a vybudování betonové verandy před třídami, aby žáci v období dešťů nešlapali při přechodu mezi třídami v blátě. Celková částka věnovaná na tento projekt je 20 000 Kč.

Další na řadě byla menší, velice prostá ŠKOLA MAJOMBO, postavena z neomítnutých hliněných cihel, jež byla z několika stran obklopena avokádovým hájem. V této škole jsme strávili jen krátkou dobu, ředitel nám ukázal nové školní lavice, které v loňském roce zasponzorovali individuální dárci, a předložil žádost o dokončení projektu mateřské školy, na kterém se budeme podílet částkou 15 000 Kč, opět věnovanou individuálními dárci. Při odchodu nás vypravil ze školy hustý vydatný déšť, díky kterému je v těchto časech jih Tanzanie na pohled okouzlujícím zeleným rájem, ale v Majombu je zrádný, protože znemožňuje přístupnost cest. Ani tento lijavec však nezabránil usměvavé bezzubé stařence, aby Míši při nastupování do auta nabídla jako dárek jednu ze smažených placek z banánů a mouky, které měla připravené pro pouliční prodej.

ŠKOLA SALEMU, u které jsme se zastavili následně, byla největší, všechny doposud popisované školy čítaly kolem 400-500 žáků, zatímco Salemu jich mělo téměř tisíc. Škola z vlastních prostředků, získaných z prodeje plodin z okolních sadů, a také za podpory státu, modernizovala několik budov, a díky letošnímu finančnímu daru od pěveckého sboru Canticorum dokončí druhou část toalet pro žáky (v hodnotě 16 880 Kč). Při odjezdu jsme od školy dostaly velikánský hrnec plný vynikajících sambus plněných hovězím masem.

Jen o několik set metrů dál jsme navštívili základní ŠKOLU ILENGE, což byl s ohledem na celou misi nejpestřejší a nejatraktivnější zážitek. Již při příjezdu se k nám seběhla více než stovka žáků a vítali nás pokřikem a zpěvem. Při prohlídce bylo jasné, že škola aktivně a zodpovědně pokračuje ve stavbě nových tříd, využívajíc prostředků zaslaných základní školou Dobratice a z výtěžku akce Běh na vsi, který Bez mámy každoročně pořádá. Pro školu se podařilo v tomto roce získat částku 20 000 Kč pro dokončení nové školní budovy (zasklení oken). Porada v ředitelně s učitelským sborem připomínala posezení s přáteli a bylo jasné, že kromě chystajícího se oběda nás čeká také kulturní představení žáků. Učitelé nás zavedli do jedné z tříd, kde pro nás žáci měli připravený naprosto strhující program plný tance, zpěvu a hry na nástroje. Všichni jsme byli také jmenováni čestnými skauty a jako dárek jsme dostali ručně šité kožené pantofle. Následovalo pohoštění ve formě vařených banánů, kuřecí polévky, buráků a domácí lisované ovocné šťávy z avokáda. Nezapomněli ani na sirotky a poslali do Mahanga plný pytel kukuřice a velký lavor s ovocem, vše pocházející z okolních polí, které ke škole náleží a pomáhají financovat její provoz. Jelikož jsme půjčené auto museli v pozdním odpoledni vrátit, bylo na mě a Míše, abychom vše v pozdějších hodinách z Mbeyi dopravili přeplněnými autobusy dala-dala a následně na motorkách piki-piki.

Poslední ze škol, kterou jsme ten den navštívili, byla IBAGHA, která díky dobročinnosti rodiny Hrnčiříkových obdrží v součtu 50 000 Kč na to, aby mohla v nově postavené budově pro 4 třídy pokročit s podlahami a omítkami. Nejvyšší čas je dokončit, staré budovy jsou po desítkách let fungování v dezolátním stavu. Škola se nachází v naprosto úchvatném prostředí, obklopena horami pokrytými hustou vegetací. Všichni od Bez mámy jsme se trochu zasnili nad tím, jaké by to bylo, kdyby Centrum pro sirotky stálo na takovém malebném místě, jež by bylo opakem o dost drsnějších podmínek savany v Mahangu. Tyto sny však snadno potlačí realita toho, že právě Centrum pro sirotky a podpora vzdělávání a interkulturního kontaktu přináší do tohoto prostředí tolik potřebný společenský náboj a naději pro děti a mladé lidi, kteří přišli o své rodiče. Učitelé ze školy Ibanga byli velice vděční, taktéž nás pohostili obědem a poslali krásné tanzanské látky jako poděkování svým dobrodincům.

Jeden den, pět škol a tolik dojmů a zážitků. Úplně znovu cítím to nadšení i vyčerpání, když o tom všem teď píši. Celý den byl zakončen úsměvy a radostí našich chráněnců v Mahangu, jimž jsme přivezli všechny ty dobroty, kterými nás ve školách obdarovali.