Tak jsem tady. Afrika. Tanzánie.

Přistáli jsme v Dar es Salaamu, vyšli jsme z budovy letiště a do obličeje mě praštil těžký horký vzduch. Z cesty z Česka jsem na sobě pořád měla dlouhé softsheelové kalhoty, takže jsem si vytvořila vlastní saunu.

Původně jsme měli v Daru zůstávat jednu noc a velmi brzy ráno se přepravit na letiště a přesunout se do Mbey. Co čert nechtěl, let byl zrušen a další byl až následující den odpoledne. ‘Museli’ jsme tedy zůstat o den déle ubytováni u pláže u oceánu. Snažili jsme se na to ale dívat pozitivně :P

Po 4 dnech cestování jsme dorazili do Centra pro sirotky v Mahangu.

Jedna z mých vnitřních otázek před odjezdem byla, jak to tady asi funguje s mytím se. Připravila jsem se na lavor a mávla nad tím rukou. Vlastně je to ale nakonec dost luxusní! Ráno si napustíme do kýblu dešťovou vodu, kterou dáme nahřát na sluníčko, a pokud přes den nezaprší, večer máme skoro horkou vodu. S pomocí malé ‘konvičky’ se pak mohu polévat vodou. A kam odteče voda? Do tureckého záchodu pode mnou. Jen musím dávat pozor, aby mi do záchodu nespadlo další mýdlo :/ :D 

V našem dobrovolnickém pokoji jsem se snažila spočítat pavouky, kteří střeží strop místnosti. Vzdala jsem to. Nakonec jsem si z nich udělala přátele, protože loví otravné mouchy a komáry, kteří by mě jinak mohli chtít navštívit pod mými nebesy (čti moskytiéra).

V průběhu prvního týdne jsem se rozkoukávala. Snažila jsem se pochytit jména dětí, něco navíc ze svahilštiny, místní zvyklosti a režim dne. 

Pozorovala jsem děti, jak si dvakrát týdně perou v ruce uniformu, jak s obrovským nožem očistí a nakrájí ananas, či jak si po sobě umyjí nádobí, přičemž ti nejmladší chodí do druhé třídy. Děti se podílejí na celkovém chodu sirotčince. Krmí slepice, kachny, králíky, starají se o pořádek, chodí na pole. A to se až 3x týdně vrací ze školy kolem 5. hodiny.

Chtěla bych vámi sdílet zážitek z cesty do zoo s dětmi. Měli jsme objednaný autobus, který přijel až k Centru pro sirotky. Před cestou jsme se pomodlili a vyrazili. Uncle Joseph požádal řidiče, jestli by mohl pustit nějakou křesťanskou hudbu. Tak se stalo. V autobuse se zpívalo i tančilo, přesto, že na sedačkách seděly 3-4 osoby. Po nějaké době už hrály místní hitovky ve svahilštině. Co mě ale překvapilo bylo, že řidiči to nejen nevadilo, ale ještě to hlasitostí hudby podporoval. Nedovedu si představit, že by řidič autobusu u nás zůstal tak klidný a nechal dobrou náladu být dobrou náladou. 

Pozastovala jsem se také nad tím, když náš přeplněný autobus předjížděl kolonu 8 náklaďáků do zatáčky, do které nebylo vůbec vidět. Prý když jsme se před cestou pomodlili, tak je to v pohodě :D 

Jo, a co se té dopravy týče, tak ta je tady celkově … hustá? Nebezpečná? Adrenalinová? :D Mezi pár náklaďáky a auty je tu obrovské množství dala dala (malé autobusy), bajaji (něco mezi motorkou a autem) a motorek, přičemž se z běžné jednoproudé silnice rázem stane i tříproudá silnice. Snažila jsem se pochopit, jak tady fungují přednosti v jízdě, ale když jsem viděla přejíždět autobus po přechodě, naznala jsem, že i kdyby to pravidla mělo, tak jsou k ničemu. K tomu všemu se mezi vším tím blázincem pohybují lidé, kteří do okýnek aut i autobusů nabízí své zboží, od šperků, přes elektroniku, po oříšky či ovoce. A tak se nemusíte ani bát, že byste při cestě autobusem měli mít hlad. 

Některé z mých přátel by možná zajímalo, jak to funguje na místních školách. Na středních školách probíhá výuka v angličtině. Přemýšlela jsem, že to může být pro studenty výhoda i nevýhoda. Výhodu vidím v obrovské slovní zásobě a v neustálém kontaktu s cizím jazykem. Naproti tomu si myslím, že nevýhodou je, že studenti se nejen kvůli cizímu jazyku učí vše memorováním. Látce, kterou se tedy učí, v závěru vůbec nerozumí. Místo toho se naučili obrovské množství anglických vět zpaměti, které vzápětí zapomenou. Jak jsou žáci základních škol tedy v tomto ohledu připravováni na studium na střední škole? Pouze předmětem anglického jazyka. Upřímně, kolik z vás vyšlo ze základní školy s tím, že se dokáže anglicky dorozumět, překládat odborné texty nebo se učit z anglického jazyka? A to nemluvě o tom, že nelze srovnávat evropskou základní školu s africkou, kde je i dvojnásobek dětí ve třídě. 

Ptala jsem se sirotka Abua, jak je možné, že se tak výborně dorozumí anglicky, jestli mu k tomu pomohlo právě studium na střední škole. Jeho odpověď byla, že když se jej jako dítěte lidé ptali, čím by chtěl být až vyroste, odpověděl ‘white man’. To byla tedy jeho vnitřní motivace k učení se anglického jazyka - moci se profesně uchytit v Evropě.

Zajímavostí o středních školách je, že se na konci druhého ročníku dělají národní srovnávací zkoušky. V angličtině. Podle výsledku pak student pokračuje do vyššího ročníku nebo ročník opakuje. Tyto zkoušky se pak dělají i ve čtvrtém ročníku, v tomto případě už ale není možné ročník opakovat. Student pak má jedině možnost zaplatit si na soukromé škole opakování předmětu, ve kterém byl neúspěšný. Což je pro vysokou cenu pro mnoho studentů nedosažitelné. 

A co tady teda dělám já? Snažím se dětem i dospělákům předat nějaké své znalosti angličtiny. Naštěstí se v tomto stal mým parťákem Abu, který mi u starších sirotků pomáhá s překladem do svahilštiny. U nich bych už nejspíš s flashcards a Old McDonald had a farm neuspěla. 

Byla jsem překvapená, když jsem řekla jedné skupince dětí, že angličtinu přeložíme na další den, protože přišly pozdě ze školy. Místo jásání mě začaly přesvědčovat, že se chtějí učit dnes. To nadšení, když jsem řekla, že jdeme teda na to, bylo neskutečné. Přisunuly si lavice na metr ode mě a už mi visely na rtech. 

Na závěr jeden fun fact. Když jsem se s Abuem dívala na fotky ze zoo, dovolila jsem si u fotky (níže) poznámku ‘Hey Abu, you are small’... a to jsem si asi dovolila moc, protože Abuova reakce byla ‘Nooo, it’s because you are fat’. Z předchozího vyprávění ostatních dobrovlníků jsem naštěstí věděla, že to pro místní nemá negativní konotaci, ale je to pouhé konstatování faktu, někdy až kompliment (tak se mi tu asi začíná líbit :D). Se smíchem jsem se s Abuem rozloučila se slovy, že jdu brečet do pokoje. 

A z čeho mám zatím největší radost? Z množství ovoce, které tu můžu konzumovat. Má domnělá alergie na banány je totiž opravdu jen domnělá, a spíše se jedná o alergii na všechnu tu chemii. Tady totiž můžu sníst i 4 banány za den a pořád žiju :)