Milé dámy, milí pánové, zatímco část týmu ještě stále objímá naše mahangské, sleduje přípravu kozích hodů, chystá anglickou výuku a snídá rýži s fazolemi, já, jakožto první navrátilec, mám tu čest předložit očité svědectví o tom, jak (ne)snadno se plní nová a nečekaná nařízení při cestě domů. Jako kdyby nebylo dost na tom, že skočíte rovnýma nohama do sněhové závěje…

Druhého února se objevilo nové pravidlo. Tanzanie je na mapě světa prý černočervená nebo jiný pekelný odstín, a ani noha nenastoupí do letadla směr ČR, nebude-li negativně certifikována. Test ne starší než 48 hodin. Ha, a teď si poraďte!

Zatímco na střední škole Jackaya studenti malují poprvé v životě svá temperová díla, jak si stanovil za cíl Matoušův workshop, já poprvé v životě v Tanzanii úpěnlivě chytám jakýkoli náznak informace, kde by se dal nějaký takový koviďácký test zorganizovat. Píšu ministerstvu, jestli je to pravda a nemohla-li bych třeba až na Ruzyni, píšu své mbeyské přítelkyni světoběžnici Jane, jestli nemá nějaký tip, píšu do systému registrací, který se zjevil v nějaké fb reakci skupiny Spolucestování. Ministerstvo mlčí, Jane mlčí, systém registrací na mne zabliká nějakým zásadním kódem, který mám prý uchovat, a zmizí. Informace na střídačku lovíme všichni, však se také budeme všichni nakonec nějak prosekávat domů. Můj kód je nezvěstný, na pivu v Mswiswi po workshopu se ale ozve Jane, která nejdřív moc nechápe, co to vlastně chci, později ale nabídne jakéhosi jinocha Paula, který je taxikář, a v Daru zkrátka se vším pomůže. Takže mám prý Paula a možná nějakou pofidérní registraci se ztraceným kódem, na jeden den až nečekaný výsledek. Děj se vůle Páně!

Čtvrtého po poledni Mahango opouštíme. Všichni, protože chceme ještě podniknout výlet za odměnu, než se katapultuji do Evropy. Mezitím naše ministerstvo zvolní na test starý 72 hodin, jenže tam připadá víkend a zkuste po někom chtít test v neděli… Zkrátka, karty jsou rozdány, v sirotčinci proběhne hromadný údiv nad mým (dopředu avizovaným) odjezdem, obligátní píseň na rozloučenou, na kterou nikdo nebyl připraven, a všichni běloši najednou někam mizíme, což vše dost znepřehledňuje. Jedeme nahoru do hor do Matamby, po silnici, na které se, kvůli terénu, všichni alespoň během cesty obracejí na víru, taky potkáváme Nebeské Světlo, což je šéf nového penzionu. Jeho tatínek je učitel, a proto to s jeho jménem takhle dopadlo. A měníme své cestovatelské plány, protože si v Kitulo, což je nádherný park s unikátními rostlinami, vymysleli nesmyslný poplatek za to, že do parku nejenom vstoupíte, ale dovolíte si se v něm i pohybovat. Proto se s Jafarym, zkušeným průvodcem, domluvíme na poznávací procházce po okolí mimo park. A stojí to za to. Ještě víc stojí za to naše volba ubytování, Nebeské Světlo pochopil něco z bílé turistické mentality, a má v penzionu bar s pivem i zahradu, kde se dá posedět. Hezký a harmonický závěr naší společné pouti.

Dál už se naše cesty rozdělí. Míša a Míša jedou na zaslíbenou pláž Matemy, já už levitovat do Mbeyi, a Matoušovi nakonec vyvstanou důvody k návratu do Evropy, takže jede do Mahanga, zaskočit všechny v sirotčinci tím, že si taky zabalí. Však mu za to sestra Epifanie patřičně vyčiní… Píseň mu nikdo nezazpívá, ale rýži na rozloučenou dostane také. Máme spolu přeletět z Mbeyi do Daru, z Daru už se nám odlet o jeden den rozchází. Paul nás má naložit do auta oba. V předvečer této cesty, tedy šest dní od registrace, mi zničehonic přijde mail s kódem do toho pofidérního rezervačního systému testování. Vůbec nevíme, zda nám to k něčemu bude, a kde se to nachází, ale Matouš rezervuje taky, světe div se, je volný termín pět minut po mém.

A teď to začne. Náš let z Mbeyi je o půl dne přeložen. Což může být fatální, máte-li počítat s něčím, jako jsou úřední hodiny testů. Radši přerezervujeme na později své termíny, co kdyby náhodou.  Paul nás sice má z letiště hodit na nějaké zaručené místo, ale člověk nikdy neví. Taky má náš odvoz na letiště spoustu času… Cestou nehoda či co, zkrátka pouhá hodina a půl na odbavení. To vše se dá brát s africkým klidem, až do chvíle, kdy se nemůžu dostat přes letištní kontrolu. Vezu nějaký šutr nebo skálu? Nebo snad parfém? Ne? A co třeba, co třeba… „Statue of elephant?!“ - vybafne na mne letištní kontrolor. V tu chvíli už začínám být sama zvědava, co že to vlastně vezu. Prý jestli jsem si balila sama. A tak zas všechno sama vybaluju. Moje věci projíždějí tam a zpátky v různých kombinacích scanerem, pán dává na stranu různé věci, které si chce prohlédnout, je zvědavý na mou baterku, musím vybalit z papírku hygienický tampon, prohmatává pytel se špinavým prádlem i darovanou rýži. Pak kápneme na to, že v zabaleném dárečku pro tetu Růženku, kterou nechává pozdravovat kavárnice Amélie s českými kořeny, vezu kromě kávy maličkou neškodnou figurku hrocha, jakých koupíte v letištních suvenýrech tisíce. Chlapík mi vítězně udělí lekci o nepřevážení věcí, které nevím, že mám, a, pomoooc, začne hledat ještě něco. Nakonec mi z velkého batohu zabaví zápalky, které se mnou před měsícem tímto letištěm přilétaly. To, že mě nechají přebalit kus batohu ještě jednou u check-inu, už je v podstatě chvilka. A když dosedáme s Matoušem konečně do odletové haly, z rozhlasu se ozve důsledné varování, aby se nikdo nepokoušel vozit nic, o čem neví. Už by mi ty pocty celkem stačily.

Na palubě letadla kešu oříšky. To se ukáže jako energetická záchrana do následujícího kolečka kovidové byrokracie. Když vypnu v Daru v telefonu režim letadlo, vybafne na mne z displaye obří černošský obličej. To Paul pro jistotu poslal své foto, abychom mu snad neodjeli s jiným lovcem zákazníků. A stejný obličej čeká před halou. Je pondělí, 13:50. Už v půl třetí vstupujeme na výsostné území národního testovacího úřadu. Štěknou na nás, že musíme mít roušky. Taxikářů se toto netýká. I když vás celou dobu provázejí. Hned u vchodu je partystan, pod ním vytažený poctivý psací stůl z jakéhosi koloniálního kanclu a člověk, který nás ignoruje, ač se u něj prý máme někam zapsat. Prohlížím si budovu za našimi zády a nápis na jejím vrcholu. Odněkud ho znám. Helemese, je to náš starý známý nápis z našich nahodilých rezervací v mobilu! Víc štěstí než rozumu. Zamáváme našimi displayi. Pán nás přestane ignorovat, sice nás nikam nezapíše, ale pošle nás o jeden partystan dál. Tam se dozvíme, že máme mít unikátní kód. Jsme přesvědčeni, že ho máme. Jenže my máme mít unikátní kód ze systému, který spustili ten den, ne unikátní kód ze systému, který fungoval ještě včera, přeci. Prý máme hodinu počkat, až nám přijde sms. Odkud a kam by nám měla přijít, když nás systém nezná, nikdo neřeší. Zkrátka čekejme. Paul se mezitím pokusí naši situaci vysvětlit jakési poletující ženě, na kterou se spousta lidí obrací s dotazy, a která vypadá, jak kdyby měla naše elitní dabérka Valérie Zawadská v Tanzanii ségru. Rozkaz zní jasně: unikátní kód, čekat! O chvíli čekání později se Valérie objeví a začne do vzduchoprázdna diktovat davům nějaký web. Je to ten nový rezervační systém, který se okamžitě přetíží, takže se do něj dostat nedá, ale nejbližší z místních nás začne přesvědčovat, že je to proto, že nemáme data, a touží nás pozvat na svůj hotspot, „sestro, bratře“! Nevím, jak Matouš, ale já jsem spíš blízka ho nakopnout, začneme však pro jistotu znovu mávat naší marnou rezervací. A najednou se do nás nějaký zasvěcený chlapík obuje, jestli už jsme zaplatili. Jasně, že nezaplatili, kurníkšopa. Tak prej, jak to, a pošle nás na stanoviště číslo tři, do stavební budky s nápisem „Platit tady!“ Slečnu tam obklíčíme svými telefony s registrací, ta se kouká, jak kdyby to byla skripta z jakéhokoli oboru, který nestudovala, a píše nám na papírek, že náš unikátní kód má vypadat úplně jinak. To víme taky, ale nemáme ho kde vzít, a ani nás nechce nechat zaplatit. Zato ukáže k partystanu hlouběji v areálu, zdá se, že jsme o jeden level postoupili. A zase čekáme. Tam se nás však Valerie zase zeptá, zda jsme se zapsali u brány. Ne-za-psa-li! Ne-ne-cha-li nás to u-dě-lat! Pokrčí rameny. Paul navrhne, abychom napsali na papír naše jména a čísla pasů. Ok. Matouš vykresluje poctivě kapitálkami, aby se to nedalo zkomolit. A najednou se objeví Zawadská a prý nás do systému vloží ručně. Co že to? Máme najednou účet, co na tom, že Matouš se tam jmenuje Homolo, ale je tam unikátní kód. Ten krásný nový, samé číslice. Odpočítám pytel bankovek a Paul to jde zaplatit na stanoviště číslo tři, doprovázen Matoušem, který se snaží vymoci si „a“ na konci svého příjmení. Zatímco Paul vyřizuje peníze a Matouš už je zpět, Valerie se do nás obuje, kde je náš přítel. Tak prý až bude zaplaceno, máme jít rovnou na testy. Uplynula slabá hodinka a půl. Jsou skoro čtyři, konec úředních hodin. Uvnitř nás odchytí jedna úřednice, které opět diktujeme svá jména a čísla pasů, sympatický doktor jen v roušce a rukavicích vezme vzorek bleskurychle, ač kousek vedle nás má při akci slečna hysterický záchvat, protože ji to lechtá, přehlédneme obrovskou haldu použitých rukavic, která se vrší s námi všemi uprostřed testovací místnosti, a dozvíme se, že nám vše pošlou na mail. Do 24 hodin. Na jakej mail? Naše maily jsou neodvratně propojeny se starým systémem, který tady už nikoho nezajímá. U úřednického stolku se snažíme o vnesení do databáze. Tak prej, že v ní nejsme. No, vždyť ne. Proto tam chceme být zapsáni… Po chvíli v systému najdou Matouše, zatímco já jsem stále neznámou. Můj návrh, že vše nadiktuji, je smeten tím, že mě musí najít. Matouš by si taky rád zkontroloval, zda je tam správně, ale ne, ještě pět deset minutek hledání, než dojde na diktát. Uf! Jsme otestováni, zaevidováni, úplně vyčerpáni. Venku se Paul ptá, zda nechceme poděkovat té madam „Valerii“. Už se chystá k odjezdu z práce. Jasně, že poděkujeme. „Děkujeme, děkujeme moc, na shledanou!“ „Ale já vám pomohla moc, rozumíte mi?“ „Jasně, že rozumíme. Opravdu moc děkujeme!“ „Ale já vám pomohla moc, moc, moc, moc, moc!“ „Rozumíte jí?“- ptá se Paul. „Jo, rozumíme, víme, že jste nám pomohla, opravdu moc děkujeme.“ Ti dva se na sebe koukají dost bezradně. Paul pokrčí rameny a řekne hodně nahlas: „Tak já přijdu zítra!“ A intuice v mé hlavě vyjekne: „Vona snad chce fakt úplatek!“ No, jasně, že chtěla. Jen mě přitom sjela, že jí ho podávám úplně blbě, že by to mohl někdo vidět, a „musíte mi to přece podat pod nějakým papírem!“ Necháme se hodit na nocleh do Kipepeo, místa, kde jsme naši misi začínali.

Všechny otázky na téma, co když to bude pozitivní, si zakazujeme. Dá se zavřít na 14 dní do karantény do plážové boudy na břehu oceánu?!

S Paulem jsme nakonec domluveni, že mě vyzvedne před odletem dřív, kdyby mi snad náhodou nepřišel ten mail, abychom se na úřadu ještě domohli papírové formy. Doufám, že je to zbytečná opatrnost. Už ve dvě hodiny odpoledne druhého dne je jasné, že to zbytečná opatrnost nebyla, ve tři vjíždíme do starého známého areálu, vrátný mě seštěká kvůli roušce, což se opět netýká řidiče taxíku, a tentokrát se mám opravdu zapsat na papír u vchodu. Doufáme, že se nám povede vyřídit výsledky i pro Matouše, aby mohl klidně spát. Po hodině čekání nás čeká ještě jedna hodina čekání a jistota, že Matoušovi nepomůžeme, protože by byl musel být zapsaný už od začátku dnešní akce na té vrátnici a už to nezachráníme. Přiznám, že jsem došla do fáze, kdy jsem se ptala Paula, kolik bude chtít ta paní dneska. Tak prý kdyžtak stejně, jako včera, ale mám ještě počkat, snad to půjde bez toho… Šlo. V pět hodin držela Marie Hodina Rova v ruce papír, že je negativní. Uf! Cestou na letiště Paul vyzvídá, jaké občanství by mělo děcko řekněme z česko-tanzanijského páru, ale naštěstí nemá čas na kafe, čeká ho další ryto, takže se tím naše cesty rozdělí. Na letišti mi slečna bouchne úřední štempl na můj negativní papír, já si jdu dát bohorovně vítěznou kávu, a úplně náhodou zjistím, že moje letadlo letí o dvě hodiny dřív, aniž bych se o tom jakkoli dozvěděla. Tadááá! Z mého náskoku je rázem téměř zpoždění.

Nevadí, zpestřením je o jedno přistání a vzlet navíc, z Daru jsme téměř prázdní, ale po čtvrt hodině letu dosedáme na Zanzibaru, letadlo se narve plážovými povaleči, přičemž chlapci vedle mne padá hlava střídavě na jeho slečnu a na mne, nad ránem dosedáme v Doze, proteču šťastně další letištní kontrolou, abych kus za ní zjistila, že opravdicky pašuju v příručním zavazadle přes všechny ty letiště lahvičku slivovice, na kterou jsem zapomněla, podivná bytost v modrém papírovém oblečku mě při nastupování na palubu flákne skořepinovým kufrem po hlavě, kus cesty hraju Angry Birds, v Praze předkládám svou negativitu i mail s důkazem o vyplněném elektronickém dotazníku, a před vkročením do závějí mě zachrání kamarád, který mě vyzvedne. (Mimochodem, fronta na testy z našeho letu není právě malá, zajímalo by mě, jak probíhal jejich check-in. Možná klienti cestovek?)

Když dojedu domů, naše společná mesengerová komunikace je právě zmítána Matoušovým čekáním na výsledky testu. Žádný mail, zkrátka opět tentýž dvůr, tatáž nejistota. Nechali ho cukat ještě o hodinu déle než mne.

A bonus navrch: V osm hodin večer tanzanijského času, tedy 52 hodin od testu, mi přijde svahilsky email: „vážená marie hodinarova. Výsledky. Vašeho testu na covid jsou HOTOVÉ...“