,,Kolik kmenů máte v České republice?” Tahle úsměvná věta byla jedna z prvních otázek z mého měsíčního pobytu v Tanzanii. Svou vážnost nabrala až po čase strávených v africkém prostředí.

Hned ze začátku mise mě potkalo štěstí, jelikož mými průvodci Afrikou byli ostřílení česko-tanzanští občané Míša Gongolová, Tomáš Gongol a Eliška Nováková. Při cestování nás leckdo mylně považoval za rodinku putující na výlet a tak jsme často vysvětlovali, že jedeme za účelem dobrovolnictví. Občas mi připadalo, jako by mí čeští spojenci mluvili také cizím jazykem. Často se bavili o jménech dobrovolníků, které jsem neměla tu čest poznat. Společenství dobrovolníků mi nebylo známo, a tak jsem někdy jen tak kývala souhlasně hlavou a zdvořile se usmívala.

Jejich super schopnosti mě motivovaly k nejrůznějším aktivitám, jako třeba uklízení kuřinců. Jeden dobrovolník učil angličtinu 6 hodin vkuse, druhý pracoval tak tvrdě, že si nadělil úpal. Další zvládl péči o děti a ještě vyšel Kilimanjaro nebo jiný dostal děti do formy pomocí posilování. Přemýšlela jsem, jestli se dostanu do historie dobrovolníků, jaké budou moje poznávací znaky. A protože jsem vyjela díky grantu ostravské univerzity, moje pověst nesměla pošpinit její jméno. S dětmi jsme vytvořili volný a otevřený kmen, kde nevládly povinnosti a jediné, co bylo žádoucí bylo potěšení a smích.

Organizace za svou dobu působení udělala velké změny a vytvořila dětem dobré materiální zázemí. Žasla jsem nad dobrým zajištěním dětí, stravu mají pravidelnou a pestrou, nechybí ovoce ani zelenina. Vychovatelky zajišťují každodenně čisté oblečení a dohlíží na pravidelnou hygienu. Díky finanční podpoře mají děti všechny potřebné pomůcky do školy spolu s nutnou školní uniformou. Celý sirotčinec funguje jako velká rodina, děti si navzájem pomáhají s úkoly a dohlíží na sebe. Tolik sester a bratrů snad nikdo nikdy neměl. V podstatě jediné, co dětem chybí, je hraní. Na volnočasové aktivity dětem málokdy zbyde čas. Ze školy dochází v 5 hodin a je nutné se starat o nedalekou farmu, takže z uniformy skočí do gumáků a pracují až do večeře. A v tom spočívalo moje působení. Číhala jsem, dokud jsem děti neviděla volně pobíhat bez gumáků a uniformy a hned jsem jim nabídla hru. Herní čas se nesl v nenuceném duchu, každý si našel svou oblíbenou činnost. Ať už to bylo švihadlo, pexeso, malování, puzzle nebo kopání s míčem, konečně děti dělaly to, co chtěli a ne to, co museli. Byla jsem v pozici Anti Anny, která učila děti, jak si hrát.

Počátkem mise jsem přemýšlela, jak co nejefektivněji pomoct v Africe. V mé hlavě se přemítaly různé obrazy o africké chudobě a vzdělávání. Ale po čase stráveném v africkém tempu jsem zjistila, jak jejich kultura může pomoct nám. Afričané žijí v rytmu přírody, podle její nabídky se v minutách rozhodují. Nesledují týdenní předpověď počasí, aby si naplánovali aktivity, jednoduše se podívají na nebe a konají. Když je řeč o plánování, tohle slovo v Africe neexistuje. Události jsou spontánní a otevřené. Často se stává, že na smluvenou schůzku dorazí Afričan pokaždé v jiný čas. Podobně jako: ,,Řekl jsem pět, myslel jsem deset.” Evropané zde ztrácejí trpělivost, jelikož se neustále čeká z důvodu klidného pracovního tempa. Zde neplatí čas=peníze. Když projíždíte rušným městem, uvidíte mnoho skupinek, které si vesele povídají, vaří a smějí se. Afričané se rádi shromažďují a tráví čas společně. Pokud nejsou ve skupině, alespoň se pozdraví a prohodí pár vět.

A tak se můžeme učit jeden od druhého a neposuzovat vyspělost státu pouze z ekonomické stránky.