Ráno se všecko jevilo jako normální den, nikdo z nás ještě netušil, že z toho bude „Siku kuu“ (slavný den), Den horké židle. Původně jsme měli v plánu další kolečko boje proti zákeřným štěnicím, což znamenalo uvařit dostatek vody a všechno prádlo vyprat v horké vodě. Ptám se vychovatelky Klementiny, která včera chytla nějakou chřipku, jak to dneska vidí. Vypadala dost unaveně. Poprosila mě, jestli to můžeme odložit na jiný den. Myslela jsem si, že to je kvůli nachlazení, ale ve skutečnosti šla pomáhat na pole. Nevadí, štěnice neutečou - bohužel.

Můj den se odvíjel docela poklidně, kromě toho, že mě dost skolila hodina svahilštiny. Všechno je jinak, než si člověk myslí, ale hlavně musí občas  hlídat učitelku, aby mu vlastně řekla vše a nevynechala nějakou osobu či čas 🤣.

Obědvala jsem sama, všichni někam zmizeli.

Za chvíli do kuchyně přiběhla Klementina, která si vesele pobrukovala nějakou písničku a poskakovala si do rytmu. Přelévala si vroucí vodu z pece do kýble a zase někam vesele odběhla. Nevšimla si mě, takže jsem tento její obrat o 100° pozorovala pobaveně z povzdáli.

Když přišla do jídelny kuchařka zeptala jsem se ji, kde všichni jsou. Ona mi řekla, že všichni jsou u prasat, protože si jedno prase vypíchlo oko, tak ho museli zabít. Zářila štěstím.

Aha, už to začínám chápat, proč nikde nikoho nevidím, a ty které zahlédnu září štěstím – k večeři bude maso!

Na místo činu jsem se přesvědčit nešla, stejně většina lidí zabijačkové fotky považuje za morbidní, a to dokonce i ti, kteří maso jedí (jako by si mysleli, že se bezbolestně utrhlo poté, co vyrostlo někde na stromě). Později mi učitelka Cecil vysvětlila, že prase si nevypíchlo oko, ale přidusilo se někde ve dvířkách ve chlívku. Protože ho dlouho odtamtud nemohli dostat, vypadlo, že už to nerozdýchá. Počkali si na souhlas sestry Epifanie a prase porazili.

Ještě nikde jsem neviděla tolik radosti z výhledu na maso na talíři jako tady. Vlastně mě to pokaždé trochu zarazí, ale v tom nejlepším slova smyslu. Je mi trochu líto, že tím, že na severní polokouli jíme maso denně se o tuto radost připravujeme a považujeme za samozřejmé to, co je vlastně vzácné, že za každým masem se dříve skrýval nějaký život a také nějaké úsilí. 

Atmosféra radosti byla úžasná, jako když přijdete na párty a všichni už jsou trochu líznutí. Lidé se bujaře zdraví, štenkrují se, hecují se, smějí se každé blbině. Tak i tady, děcka přicházely ze školy dosti zvesela, jak o tom věděli, nechápu. Možná jim to řekla ve škole sestra, možná Ámos, který jako jediný dnes přišel na oběd a slyšel tu novinku o praseti začerstva. Dospělí se předháněli, kdo z nich bude vařit, samozřejmě se k tomu hrnuli chlapi, kteří měli celou porážku na starost (sirotek Aden, patron Joseph a místní dobrovolník Edgar, který nám přichází do centra každý týden pomáhat). Možná je to trochu překvapivé, ale vůně masa, tuku a představa, že budou moci co 5 minut koštovat, jestli to náhodou „není zkažené“, byla silnější, něž pohodlí odpoledního odpočinku.

A byla večeře, bylo maso a bylo veselo. Všechny oči zářily štěstím. Nepřeháním.

Samozřejmě se všichni už od odpoledne bavili nad tím, že nebudu jíst maso. Pořád mě přemlouvali, že alespoň v tento slavný den musím zkusit. Ale já jsem se nedala. Ne, proto, že bych snad byla vegetarián, ale hlavně proto, že způsob, jakým se v afrických domácnostech připravuje maso, mi nechutná. Na talíři totiž není jen maso, ale vlastně vše. A je to dobře, sníst se má všechno, ale bohužel, já toho schopna nejsem. Takže raději než se v tom přehrabovat a dělat, že to jím a pak to někde tajně vyhodit, maso v Mahangu nejím vůbec. Však si na mém kousku někdo pochutná. Snad jeden příklad za všechny dovysvětlí, proč maso v sirotčinci nejím: Cecil se zakousla do kousku vepřového, za chvíli něco křuplo a o ona vyplivla do dlaně zub.  - Ne svůj, ale prasečí.

Jinak jen tak mimochodem v Centru pro sirotky máme jednoho vegetariána, já to opravdu nejsem. Je to sirotek Elisha. Na odpověď, proč žádné maso nejí řekl, že ho prostě nechce, že mu nechutná. Co si rád místo masa dá je vařený hrášek. Musím potvrdit, že ten tady umí udělat hodně dobře.

Maso jedí děti v Centru 1x týdně v neděli, kousek na oběd, kousek k večeři. V sobotu se koupí 6 kg masa nebo lépe řečeno 6 kg živočišné hmoty, a to se rozdělí na cca 26 ks k obědu a 26 kousku k večeři – neuvěřitelné, že?

Kromě této výživnější složky jídla (masa), dostávají děti, díky vám, 2x týdně ovoce a mléko. Pokud se nám nadále bude dařit získávat pro projekt Ovoce a mléko dětem podporu, budeme v tomto stravování pokračovat a možná nám to umožní jej i lehce navýšit. Kdybyste chtěli podpořit, tak prosím zde: https://www.darujme.cz/projekt/1203394 

Zdá se vám, že jsme se pořád nedostali k té „Horké židli“, ale psala jsem o ní vlastně celý článek. Svahilsky vepřové maso se řekne KITI MOTO, a to v doslovném překladu znamená HORKÁ ŽIDLE. Proč to tak je, nebyl schopen vysvětlit nikdo. Ale vždycky, když bude jíst vepřové, tak si vzpomeňte, že vlastně sedíte na horké židli :-D.

AKTUALIZACE PŘÍBĚHU:

Našla jsem někoho, kdo ví, proč je "vepřové" horká židle. Koordinátor David mi řekl, že to vzniklo díky některým muslimům, kteří si i navzdory zákazu rádi dopřávají vepřové maso, kvůli jeho výjimečné chuti. Jenže je potřeba se nenechat chytit. Sundat hábit, rychle to sníst, opět v klouznout do hábitu a jít. Tento rychlý a ožehavý úkon je přirovnán k sezení na horké židli. Odtud se historicky ujal pojem KITI MOTO = horká židle neboli vepřové maso.