V Tanzanii platí přísná pravidla pro internátní střední školy. Rodiče mohou navštívit své děti pouze třikrát do roka a děti smějí domů jen čtyřikrát – o prázdninách. Víkendy tráví ve škole. A telefony? Ty jsou naprosté tabu.

Takže když škola Ntonzo vyhlásila návštěvní den, věděli jsme, že toho musíme využít a Edgara a Elishu navštívit.

Já jsem na žádném oficiálním návštěvním dnu ještě nebyla. Do každé internátní střední školy, kde máme "naše" děti, jsem se dosud vždy jen tak trochu "propašovala". Chvíli čekání u brány, letmý oční kontakt s recepcí, která většinou dávala najevo, že už teď jsme za hranou. Směla jsem podat ruku, ale předat dopis od adoptivního rodiče bylo povoleno jen se zamhouřeným okem. Počkat si na odpověď? Nemyslitelné. Fotka? Někdy se podařila, jindy jsme odcházeli jen se vzpomínkou.

Za fasádou disciplíny

Za těmito pevnými pravidly se skrývají dost podobné problémy jako ve většině škol po Tanzanii. Chybějí kompetentní učitelé, angličtina studentů je dost chabá, přestože celá výuka probíhá v angličtině. Ubytování je tristní: čtyři studenti na jedné palandě nejsou žádný extrém, a to bez ohledu na to, jestli je škola státní nebo soukromá.

Batoh plný všeho

Po tříhodinové cestě jsem dorazila ke škole. Na zádech 45litrovou krosnu, kterou tu nosí jen pouliční prodejci. Normální lidé mají totiž tašku v ruce nebo na hlavě, rozhodně ne na zádech. Už dvakrát jsem si připadala trapně. Poprvé, když se mi řeholní sestra, která chystala pro kluky jídlo, smála, že chci v krosně převézt hrnce s rýží a masem. Podruhé, když mi děti ze vsi vedle sirotčince urputně mávaly u cesty, protože si myslely, že mě rok neuvidí.

Krosna byla nabitá: rýže, maso, karimatka, JBL reproduktor na zpříjemnění dne, stolní hry, dopisy od rodičů, psací potřeby na odpovědi, kniha na cestu, pláštěnka pro jistotu, sušenky, banány a voda.

Joseph, náš vychovatel, jel dříve, než bylo jídlo hotové, takže náklad zůstal na mně....

--------

On s sebou měl jen jednu věc....

--------

Čekala bych mobil, peněženku nebo alespoň sváčku. Ale ne. On měl v kapse kartáč na boty. Kdyby přišel se zaprášenými botami z Mahanga, vrhlo by to špatné světlo na naše kluky. Asi tak špatné, jako kdybych já přišla v kalhotách. To je tady snesitelné tak maximálně u bělošek. Já ale naštěstí šaty měla!

Takže takový byl návštěvní den. Velká krosna, drobné faux pas a zase o něco hlubší pochopení tanzanské kultury. A příště?

.....Příště si vezmu menší batoh, anebo alespoň kartáč na boty!