První seznámení

Po prvním příjezdu do školy Mlondwe jsme byli všichni nejprve představeni ředitelce a učitelskému sboru, kde jsme zároveň mohli sdělit své záměry na následující týden. Následně nás vedení školy představilo žákům, kteří se shromáždili po třídách na dvorku uprostřed školního komplexu. Nám, odchovancům klasických táborů, to okamžitě připomnělo táborové nástupy po oddílech, kdy vedoucí stojí v čele obdélníku či čtverce a sdělují plán na další dny. Zástupce ředitele nejprve mluvil k dětem anglicky, ale když si uvědomil, že minimálně pro prváky to není příliš efektivní, zopakoval vše ještě ve svahilštině. Děti byly velmi milé a svým způsobem vycvičené, takže by se k případnému neporozumění pravděpodobně ani nepřiznaly. Usměvavý a prozíravý zástupce jim však vše znovu vysvětlil, a my tak mohli začít naplňovat naše plány.

Seznámení s prvními aktivitami

Po úvodním seznámení s žáky i učiteli nám byla přidělena skupina přibližně dvaceti žáků (alespoň zpočátku). Jelikož silně pršelo, nemohly se aktivity odehrávat venku, a tak jsme musely s dětmi zůstat ve třídě. Během programu Sabrina, která učí na gymnáziu v Ostravě a byla mi velkou pomocí, navrhla, abychom si s dětmi zahrály také puzzle. A zde přichází první „ouvej“ v pochopení rozdílnosti evropských rozvojových aktivit a těch tanzanských. Z aktivity, která měla být pouze oddechová před další činností, se stala plnohodnotná hodinová výuka skládání puzzle. Když jsem hledala metaforu, jak vám přiblížit svůj dojem z vysvětlování pro nás naprosto samozřejmé činnosti, napadlo mě přirovnání: je to, jako kdybyste poslali Mikea Tysona opravovat lodní šroub na výletní lodi. Nějak to sice „sedí“, bez ohledu na souvislosti, a v nejhorším se využije silový potenciál, který puzzlíky zatlačí na místo. Naše angažovanost ve skládání se výrazně zvýšila ve chvíli, kdy jsme si všimly, že náš doprovázející učitel bojuje s puzzlíky úplně stejně jako děti. V tomto „boji“ jsme pokračovaly i další hodiny toho dne. Puzzle jsme nakonec učitelům nechaly, aby je mohli s dětmi používat i po našem odjezdu.

Sportovní aktivity

Jakmile se alespoň trochu vyjasnilo, vyrazily jsme s dětmi ven na „hřiště“. Po úvodní kreativní přípravě prostoru – kdy přede mnou jeden čtrnáctiletý a jeden patnáctiletý chlapec osekali dřevěné kůly a sekerkou (opakuji: sekerkou) vykopali dvě díry, do kterých je zasadili, a mezi nimi natáhli špagát (alias volejbalové hřiště) – jsme mohli začít s aktivitami. Pro žáky jsem měla připravených několik variant her, mezi nimiž mohli rotovat a které bylo možné průběžně obměňovat. Nejoblíbenější aktivitou se však stalo „bago“, které žáci dokázali hrát v jakékoli sportovní podobě – jako fotbal, vybíjenou či volejbal. Ačkoli jsme měly se Sabrinou původně pracovat s přibližně dvaceti žáky, postupně jsme zjišťovaly, že naše hodiny patří k těm oblíbenějším. A zde přichází druhé „ouvej“. Když skončila škola a já nakoukla přes rameno Sabriny směrem ke školnímu průchodu, cítila jsem se jako Vídeň při obléhání Turky. Více než dvě stě žáků v zástupu si přišlo zahrát s námi – a s našimi šesti balóny.

Rychlou matematikou jsem zjistila, že máme drobný problém. Když se však na vás dívá tolik nadšených dětí s jediným cílem – hrát si – musíte být kreativní a rozhodní. Rozdělily jsme tedy děti do skupin podle stanovišť (fotbal, volejbal, bago, bezbalónové hry) a nastavily časový limit, po jehož uplynutí žáci rotovali. Z původního šoku a improvizované organizace se nakonec stal krásný den. I my jsme si zvládly s dětmi zahrát, i když ve 2 100 metrech nad mořem je přeběhnout fotbalové hřiště víckrát než třikrát značně náročné – a pro mě jako sportovce i lehce depresivní. Hlavním cílem však bylo ukázat učitelům i žákům, že i s minimem náčiní lze efektivně zapojit všechny a hodinu si skutečně užít. Další dny (pokud nepršelo) se nesly v podobném duchu.

Pocity při práci s žáky

Představa, že místní studenti střední školy přistupují k tělocviku stejně jako studenti u nás, je velmi mylná. Žáci jsou zapálení do každé, byť sebejednodušší aktivity, kterou jim nabídnete. Bohužel jsou však silně vedeni k tomu nedělat chyby. Všechno, co jim ukážete, dělají přesně podle předlohy, jen aby nevybočili z normy. A když se vám po dlouhém snažení podaří uvolnit atmosféru natolik, aby vznikl prostor pro kreativitu, často ji znovu stáhne přítomnost místní autority v podobě učitele. Párkrát se nám podařilo zapojit učitele přímo do hry, aby se žáci mohli uvolnit i v jeho přítomnosti, ale spíše šlo o výjimky.

Když pominu fakt, že se žáci musí učit vše v angličtině, i přestože často přesně nerozumí tomu, co se učí, právě toto místní „dogma“ mě mrzí nejvíce. Popírá totiž mnohé z toho, co – minimálně od dob Komenského – víme a snažíme se předávat dál. Komenský zdůrazňoval, že učení má být přirozené, názorné a má děti těšit. Škola podle něj nemá stát na strachu z chyb, ale na radosti z objevování. A právě prostor pro vlastní iniciativu je zde velmi omezený. Přesto věřím, že i těmito malými kroky se daří alespoň částečně něco měnit. Nejen samotnou časově omezenou ukázkou, ale také materiály, které jsme učitelům zanechali a které mohou během roku dále využívat.