Příjezd do školy v Ilungu aneb dětský průvod

Když jsme ráno dohráli s Davidem náš „tetris“ (hlavní roli hrál obsah domečku a auto), mohli jsme vyrazit na cestu. Čekala nás kluzká a rozklepaná silnice, a protože jsem autu moc nevěřila, vybavila jsem se tepláky a odhodláním – kdyby bylo potřeba, auto do kopce tlačit. Případně jít pěšky. Moje obavy ale brzy vystřídalo příjemné překvapení.

Cesta byla na místní poměry krásná a místy dokonce i pohodlná. Za chvíli jsme už byli v horách a naskytl se nám pohled na snad nejkrásnější vesnici, jakou jsem tady v Tanzanii zatím viděla. Byla tichá, skromná a přesto – nebo možná právě proto – nádherná. Než jsme ale stihli obdivovat okolí déle než pár minut, zamířili jsme rovnou do místní školy domluvit organizaci výuky. Z přemýšlení nad tím, jak asi bude škola vypadat, mě vytrhl dětský „orchestr“, který nás vítal už na příjezdové cestě.

Děti zpívaly, tancovaly a vytvořily průvod, který by si nezadal s menší vesnickou slavností – jen s tím rozdílem, že hlavním programem jsme byly my. Když jsme vystoupily z auta, okamžitě nám „zabavily“ věci, ale jen proto, aby nám je pomohly odnést do kanceláře ředitele. Celá situace působila neuvěřitelně přirozeně a mile, bez jakékoliv nucenosti. Škola je sice malá a jednoduchá, ale má jednu z nejpříjemnějších atmosfér, jakou jsem zatím v Tanzanii zažila.

Po dvouhodinovém (pro mě částečně tajemném) domlouvání organizace výuky, kdy většina komunikace probíhala ve svahilštině a já si připadala jako velmi zmatený pozorovatel, nás čekal místní „čaj“. Což ve skutečnosti znamená malé pohoštění – a upřímně, obyčejné vařené brambory a čapaty mi v tu chvíli chutnaly jako menu z luxusní restaurace. Když Míša s Davidem všechno dohodli, mohli jsme se konečně vydat do našeho nového domečku. Zjištění, že zde není elektřina ani dveře, by samo o sobě stačilo na menší krizi, ale skutečný šok přišel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nechytám signál. Jako správný zástupce své generace jsem okamžitě začala přemýšlet, jestli už doma neplánují pátrací akci. Na druhou stranu to přineslo i nečekaný klid – žádné zprávy, žádné notifikace, jen ticho a realita kolem.

Nechaly jsme teda chlapy dodělat přípravy k ubytování a šly jsme hledat večeři. Po pár metrech ve vesnici jsme narazily na velmi lokální restauraci – takový ten typ podniku, kde si nejste úplně jistí, jestli jste host, nebo spíš překvapení večera pro personál. Nabídka byla stručná natolik, že rozhodování zabralo asi tři vteřiny, a tak jsme si už téměř profesionálně objednaly chips mayai (hranolky zalité vaječnou omeletou). Zmiňovat, že to byla jediná volitelná možnost, vlastně docela dobře vystihuje skromnost celé vesnice.

Zatímco jsme čekaly na jídlo, měly jsme ideální příležitost pozorovat místní život. Lidé se zastavovali, zdravili nás a s nenápadnou zvědavostí si nás prohlíželi – přece jen dvě mzungu uprostřed malé horské vesnice nejsou úplně každodenní podívaná. Celé to ale působilo přátelsky a klidně, žádný spěch, žádný stres. Čas tu plyne jinak, pomaleji, a člověk si toho všimne přesně ve chvíli, kdy čeká na večeři, která se připravuje od úplného základu – včetně pravděpodobného hledání slepice, která k tomu vejci kdysi přispěla.

Když jsme konečně dostaly talíře před sebe, bylo jasné, že čekání stálo za to. Jednoduché jídlo, ale po celém dni chutnalo naprosto skvěle – možná i proto, že jsme neměly s čím srovnávat. S plnými žaludky a pocitem, že jsme právě zažily něco velmi autentického, jsme se vydaly zpátky k našemu domečku.

Tam nás čekal téměř hotový „luxus“ v podobě opraveného zázemí – a my si začaly pomalu zvykat na to, že tady budou věci fungovat trochu jinak, než jsme zvyklé. A překvapivě nám to začalo být docela příjemné.

Situace, které zamrzí

Pokud jde o věci, které mě zde mrzí, jsou to především formy trestu. Děti jsou tady za nekázeň stále trestány tím, čemu bychom u nás řekli „rákoska“ – tedy několika ranami přes hýždě. Je pravděpodobné, že se tento přístup ještě nějakou dobu nezmění, uvážíme-li, že i naši prarodiče si tento způsob trestu pamatují ze škol u nás.

Nezbývá tedy než doufat, že radu, kterou jsem se snažila předat učiteli tělocviku – aby místo rákosky dítě na určitou dobu vyřadil z aktivity – vezme k srdci a alespoň v hodinách tělocviku ji vyzkouší.

Další rozdíl, který si u nás už jen těžko dokážeme představit, je jednoduchost obědů pro děti. Ve svém okolí neznám dospělého, který by zvládl obědvat tentýž oběd každý školní den v té nejjednodušší formě – natož dítě.

Oběd se skládá z velmi rozvařené kukuřice, která je v podobě jakési polévky, k níž se občas přidají vařené fazole. Dětem ale oběd velmi chutná a každý den se na něj těší. Měla jsem možnost oběd sama vyzkoušet a jako budoucí učitel si už netroufnu nikdy zpochybnit českou školní jídelnu.

Výuka mezi svahilštinou a pantomimou

Představa, že děti alespoň částečně rozumí angličtině, se mi zhroutila hned u pozdravu. Nabídla se mi tak zajímavá příležitost využít něco, co všichni dobře známe – neverbální gesta rodičů, když nás chtěli okřiknout, ale nechtěli nic říkat nahlas. Velmi rychle se ukázalo, že děti této neverbální řeči rozumí. A když zrovna nebyl po ruce učitel, který by překládal, dokázala jsem díky gestům a velké dávce trpělivosti děti alespoň základním způsobem organizovat.

S učitelem ale hodiny ubíhaly mnohem efektivněji. Věřím, že si z našich aktivit něco odnesly nejen děti, ale i někteří učitelé – především učitel Dixon, který byl patrně nejzapálenější a nejotevřenější novým přístupům. Důkazem je pro mě už jen naše anglicko-svahilská rozprava, která trvala přes hodinu. Nepovažuji se přitom za dobrého angličtináře a svahilsky, jak už jsem zmínila, umím spíš zmást místní svými pozdravy, než je správně využít. Přesto jsme dokázali vést dlouhou diskuzi a předat si připravené lekce, které jsem nachystala právě pro školy v Tanzanii. 

Celkově, ale pro mě byla škola v Ilungu velkým osvěžením a potěšením. Ačkoli jsou zde podmínky pochopitelně náročnější, ukázalo se, že i několik zapálených učitelů dokáže stát proti tradičním strukturám, vést děti jiným způsobem a výuku si společně užít. A kde jinde by měl začínat zápal pro učení než právě u učitelů na základní škole?

 

Autor:
Adéla Dejová
Dobrovolnice