Dětské aktivity, které známe i z našich školních lavic, mohou v Tanzanii vyvolat pořádné haló.

Uhodnete, která z nich to byla: kreslení pastelkami / malování vodovkami / spojování „céček“ / navlékání korálků / tkaní rohožky ze starého oblečení / kreslení na černý papír / mozaika z papíru ?
....Čtěte dál...

Když hra není „jen hra“

Když jsme přijeli na základní školu Ilungu, bylo nám jasné, že děti budou chtít být s námi. Všechny. Každá třída. Původně jsme měli připravené aktivity hlavně pro starší žáky, ale nakonec jsme sebrali odvahu a šli třídu po třídě – od těch nejmenších.

Nešlo nám o to děti jen zabavit.

Chtěli jsme jim dát možnost zažít něco nového. Něco, co rozvíjí jiný typ přemýšlení. Takový, který se neptá „jak se to má dělat správně“, ale „co ještě by šlo zkusit“.

Jen půlka obrázku

V mateřské školce dostaly děti papír s půlkou obrázku a měly dokreslit druhou část.
Zní to jednoduše. Ale nebylo. Jen pár dětí zvládlo domalovat obličej nebo sluníčko. Domeček skoro nikdo. Ale všechno začíná prvním pokusem. 

Obrázky, které si můžete odnést domů

U 1. až 3. třídy jsme zkoušeli spojování céček, jejich počítání a hlavně kreslení. Děti byly nadšené z něčeho, co by u nás možná zapadlo.

• Poprvé držely pastelky
• Poprvé si vybíraly z více barev
• Poprvé tvořily něco vlastního

A hlavně – poprvé si to mohly vzít domů. Těšily se, až obrázek ukážou mámě a tátovi.

A tehdy mi došlo něco důležitého: Děti, se kterými pracujeme v sirotčincích, si obrázky nechávat NIKDY nechtěly.  --- Neměly je totiž komu ukázat.

Štětec není na malování zdí

Od čtvrté třídy přišly na řadu vodovky. A s nimi i spousta smíchu:

„Tohle není štětec na natírání zdí nebo na MAKE UP“ vysvětlovala dětem koordinátorka Deborah. „Nejdřív voda, pak barva… a než změníš barvu, musíš štětec zase umýt.“

I dospělí byli fascinovaní. Jeden z místních obchodníků, který nám přišel aktivovat SIM kartu, si sedl mezi děti… a začal malovat s nimi.

Na chvíli byl zase dítětem.

„A my si kreslit nebudeme?“

S páťáky jsme chtěli dělat něco úplně jiného. Po pěti minutách přišla zoufalým tónem poležená otázka: „A my si nebudeme kreslit jako ostatní?“

A tak jsme kreslili. Protože někdy je důležitější naslouchat než držet se plánu.

Když děti začnou měnit svět kolem sebe

U šesťáků už nešlo jen o tvoření. Sice si vyzkoušely neobvyklou aktivitu kreslení na černý papír, ale hlavně se tu naplno rozběhla myšlenka Changemakers clubs – děti začaly přemýšlet o tom, co se děje kolem nich. Co jim vadí. Co by chtěly změnit.

A hlavně – jak na to.

Jedním z témat, které si vybraly, byla šikana mezi spolužáky. A způsob, jakým se s tím dokázaly poprat, nás upřímně překvapil. 👉 O jejich cestě si můžete přečíst tady:
https://www.bezmamy.cz/blog/763-jak-si-mali-tvurci-zmeny-poradili-se-sikanou

Tvoření bez pravidel

A nakonec přišli na řadu sedmáci, nejstarší žáci ve škole.

Dostali korálky, perličky, šňůrky a naprostou svobodu.

Někdo navlékal drobné korálky na náramky. Jiný velké na náhrdelníky. Další si vyráběli vlastní korálky ze starých brček. Nikdo neřešil co je „správně“ a málokdo inklinoval k opakujícím se vzorům.

Prostě tvořili tak, jak to cítili. A bylo to krásné. Upřímně – kdyby ty výrobky někdo vystavil v galerii, věřili byste, že jde o designovou kolekci.

Když fantazie narazí na realitu

Právě tahle aktivita ale nezůstala bez odezvy. Na schůzi školní rady přišla jedna z žen s obavou rodičů:

Chlapci si navlékali náramky a pak je nosí. V místním kontextu to není maličkost.
Muži, kteří nosí podobné ozdoby, nejsou vnímáni jako „správný vzor“.

Najednou jsme nestáli před otázkou tvoření, ale před otázkou hodnot, zvyků a vnímání role muže. Museli jsme vysvětlovat,  že děti nebyly nuceny náramky nosit, že si je mohly odnést domů třeba pro mámu nebo sestru, že nejde o změnu identity, ale o rozvoj talentu a dovedností jako je:

• Jemná motorika
• Soustředění
• Fantazie

A taky o odvahu zkusit něco nového.

Náš koordinátor David pak tu ženu požádal o něco nečekaného. 

👆 Aby se stala ambasadorkou mezi rodiči. A pomohla ostatním pochopit, proč má smysl podobné aktivity nezakazovat.

Narážka na překážku nevyvolala frustraci

Tenhle moment byl pro nás silnější než jakýkoliv workshop. Protože přesně o tom Changemakers Clubs jsou.

Nejde jen o samotné děti, ale o změnu myšlení celé komunity.

O to, aby nové věci nebyly automaticky odmítány. Aby se místo strachu objevila zvědavost. Aby děti mohly vyrůstat s vědomím, že mohou přemýšlet, tvořit a jednat jinak.

A co dál?

Možná si říkáte, že to jsou „jen“ výtvarné aktivity, ale někdy právě tyhle malé momenty otevírají dveře k velkým změnám.

👉 Pomozte nám rozvíjet pravidelnost Changemakers klubů 
👉 Sdílejte tenhle příběh – ať se myšlenka šíří dál
👉 Nebo se jen na chvíli zamyslete: Kdy jste naposledy udělali něco jinak než obvykle?