Má prvotní vize úkolu byla jasná – navrhnout učitelům nové vedení hodin tělesné výchovy a žákům představit hry, které se už bezmála pátým rokem učím na vysoké škole.

Věděla jsem, že úkol to nebude snadný, už jen z toho důvodu, že v Tanzanii bude chybět základní vybavení a hodina bude přeplněná studenty. Bylo proto vhodné vybavit se různými jednoduchými aktivitami, které třeba známe z dětství, nebo – jako v mém případě – i aktivitami nasbíranými z trenérské či školní praxe.

Příprava, která zachraňuje hodiny

Sepsat si aktivity a utřídit je byla jedna z nejužitečnějších věcí, jaké jsem mohla pro výuku udělat, zvlášť při velkém počtu žáků. Následně jsem je mohla přímo demonstrovat učitelům a přenechat jim je sepsané pro jejich následnou praxi. Což byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem si připravené výukové jednotky přivezla.

Aktivity pro děti byly sestaveny tak, aby byly pojaté formou aktivní hry, přičemž v každé z nich pilují určitou dovednost. Když jsem správně vysvětlila dané aktivity, mohla jsem si žáky rozdělit do menších skupin a technické cvičení pak vést postupně s každou skupinou zvlášť v době, kdy zbytek dětí plnil jiné aktivní hry.

Následně jsem skupiny střídala a vedla tak hodinu s mnohem větším počtem žáků, než na jaký jsem doma zvyklá. Děti ovšem neznaly všechny hry, které jsem chtěla hrát, a v tom mi byl oporou doprovázející učitel. Vysvětlila jsem mu připravenou hru a on ji mohl dětem ukázat, takže jsme zvládli vysvětlovat více aktivit najednou.

Běžná výuka vs nová verze výuky

Od běžné výuky tělesné výchovy se ty moje podstatně lišily. Žáci jsou v Tanzanii ve třídách obvykle v počtu 70–100 na jednu třídu, a protože tělesná výchova zde mnohdy není chápána jako plnohodnotný předmět, výuka probíhá pouze jeden den v týdnu pro všechny třídy dohromady, obvykle v pátek. Setkala jsem se ale i s tím, že byla hodina zařazena ve čtvrtek – záleží na škole.

Pro učitele, který obvykle vyučuje okolo sedmdesáti usazených dětí ve třídě, tak vzniká úkol zorganizovat někdy i stovky natěšených žáků najednou v předmětu, který pro ně – mnohdy stejně jako u nás – nemá velkou hodnotu. Výuku proto často řeší jediným způsobem, který ze své zkušenosti znají: hraje se fotbal, případně volejbal, nebo dívky hrají netball – a to pouze s těmi, kteří se dostanou k míči. Zbytek posedává okolo a sleduje ostatní.

Pro mě tedy vznikl úkol ukázat učitelům, že lze hodiny vést i jiným způsobem, aby byly efektivní pro všechny, a zároveň ukázat, že tělesná výchova má svůj význam. A začala jsem jednoduše – množstvím her.

Děti v Tanzanii samozřejmě znají základní způsoby her a jsou velmi důsledné na vzájemné dodržování stanovených pravidel. Když jsem jim tedy trpělivě vysvětlila hru, zvládly ji hrát nadšeně a z hlediska pravidel správně i bez mé přímé účasti nebo pomoci doprovázejícího učitele.

Žáci jsou navíc velmi vděční za každou obměnu her, takže i hry, které by u nás ve školách možná působily trochu trapně, byly pro ně velmi vítané. A popravdě – čím větší blbost to byla, tím vřelejší odezvu jsem od dětí dostávala.

Koneckonců největší radost přinášela "Macarena", kterou jsem s dětmi tančila v úvodní části hodiny či závod s trakaři, který si zvláště menší děti zamilovali. 

Co děti často neznají

Chuť se hýbat jim rozhodně nechybí, Ale podobně jako u mnoha z nás je hlavní problém správný způsob provedení jednotlivých pohybů. Bylo proto velmi důležité zařadit i technická cvičení a dbát na jejich správné provedení.

I když to může vypadat banálně, činnosti, které naše šestileté děti běžně zvládají, byly pro místní děti poměrně náročné – ať už z hlediska vysvětlení a pochopení, nebo samotného provedení. Například když děti házejí míčem, hodí ho jednoduše tak, jak jim to přijde přirozené. Podobně je to někdy i u nás, kdy bývá kritickým bodem poloha lokte.

Zdejší děti jsou však vychovávány k velké poslušnosti, což byla pro mě výhoda – často stačila jedna správná ukázka a děti se ji snažily po celou dobu co nejpřesněji napodobovat.

Univerzální jazyk: pantomima

Ovšem stejně jako každý, kdo do Tanzanie přijede poprvé a není zrovna svahilský lingvista, jsem narazila na jazykovou bariéru. Žáci, zvláště na základních školách, znají převážně pouze svahilštinu a základní anglické pozdravy. Musela jsem se tedy zbavit vlastních předsudků a začít využívat mezinárodní pantomimu, která měla možná větší úspěch než moje pokusy o svahilštinu.

Později se mi sice podařilo naučit několik slov a číslovek, ale z mé výslovnosti měly děti možná ještě větší legraci, než když jsem se při vysvětlování her válela po zemi.

Když děti zjistí, že mohou zkoušet

Když se žáci naučili základní hry, mohli jsme zavést pravidelný průběh výuky. Formou her jsme se učili házet, kopat, střílet a hlavně si společně užívat pohyb.

Během her jsem dětem předváděla různé způsoby hodu nebo kopu a měla jsem velkou radost pokaždé, když se některé z nich odvážilo zkusit něco nového samo od sebe, bez jakékoli výzvy. Pro mě to byl jeden z důkazů, že si děti dovolí „vybočit“ a zkoušet dělat chyby, protože si s námi začaly vytvářet bezpečný prostor. A to není v Tanzanii úplně běžné.

Často jsem se setkávala s tím, že mi nějakou dobu trvalo odbourat u žáků upjatou opatrnost – obavu, zda nedělají něco mimo normu. Bohužel je zde stále poměrně běžná výchova založená na strachu. Jakmile ale pochopily, že alespoň zde mohou být do určité míry kreativní, atmosféra hodin se výrazně uvolnila.

Postupně jsme pomocí systému stanovišť vystřídali všechny třídy. U starších žáků byla pochopitelně znatelně větší zručnost i rychlejší pochopení her a úkolů. Zápal ale neustával ani při dešti. 

Déšť? Hraje se dál.

Bohužel v tomto období zde prší opravdu silně, takže jsme se často odpoledne přesouvali zpět do tříd a pokračovali v aktivitách přímo tam. Byla jsem ráda, že mě po většinu času doprovázel jeden z učitelů, protože kromě potřeby překladu jsem jim mohla ukázat, že lze aktivity přizpůsobovat podmínkám, které jsou tady často velmi složité.

Například správný způsob kopu na cíl jsme se učili formou kopání na terč nakreslený na tabuli nebo sestřelováním PET lahví postavených v prostoru. A ano – opravdu zde nikomu nevadí kopat si ve třídě o tabuli.

Déšť však nebyl to jediné, co nám občas narušovalo výuku. Děti zde často běhají po hřišti bosky, a protože hřiště bývá na louce, občas někdo vběhl do mraveniště. Rozzlobené mravence pak musely děti vytřepat z oblečení, protože jejich kousnutí je poměrně nepříjemné. Přesto o žádnou z her nechtěly přijít, takže se do výuky vždy velmi rychle vracely.

Malé překvapení na závěr

U dětí mě navíc velmi zaujala síla stabilizačních svalů. V jedné koordinační hře si každý žák postavil ze tří malých dřevěných kvádrů malý „mostek“. Dva z nich držel v rukou a třetí byl na nich volně položený. Poté si s ním musel bez přidržování sednout na podlahu a znovu se postavit, aniž by mostek spadl. Žáci to zvládali překvapivě dobře a málokomu mostek spadl – u nás to bývá většinou přesně naopak.

Smysl společného pohybu

Jakkoli zde byly a stále jsou podmínky pro výuku náročné, bylo pro mě důležité ukázat, že i s velmi omezeným vybavením lze hodiny pohybu pojmout tak, aby se do nich zapojily všechny děti. Stačí často jen drobná změna přístupu, jednoduché hry a ochota přizpůsobit aktivity prostředí, ve kterém se výuka odehrává. Pohyb tak nemusí být jen chvílí, kdy několik žáků hraje s míčem a ostatní přihlížejí, ale může se stát společnou aktivitou celé třídy. Pokud si z těchto hodin alespoň jeden žák odnesl radost z pohybu, novou zkušenost nebo inspiraci pro další hry, pak měl tento společně strávený čas smysl.