Do Dar es Salaam, odkud mi letí letadlo domů je to z Mahanga asi 777 km. Letadlem se to dá zvládnout za hodinu. Ale já se rozhodla pro vlak. Do třetice všeho dobrého jsem chtěla ověřit trať mezi Zambii a Dar es Salaam, abych zjistila jestli je za normálních podmínek průběh cesty hladký, jako jsme ho zažili v roce 2022 nebo s komplikacemi, jako jsem to zažila loni.

VÝLET ZA ODMĚNU

Nejela jsem sama. Zamluvené kupé spacího vozu jsem měla já, koordinátor David a sirotci Wiston a Chance. Oba kluci jsou čerství absolventi prvního stupně střední školy a protože jejich národní závěrečné zkoušky dopadly velmi dobře a určitě získají umístění na high school (navazujícím středoškolském vzdělání), chtěli jsme je odměnit. Odměnou je výlet do tanzanské metropole, přístavního města na pobřeží indického oceánu, do Dar es Salaamu.

„Už jsi byl Wistone někdy v Uyole“ (5 km od Wistonova bydliště), ptá se ho koordinátor David ještě před tím než o tomto překvapení věděl. Wiston říká: „Byl.“ „A Wistone, už jsi někdy byl v Rujewě (velké město, asi 100 km od Wistonova bydliště)?“ „No, tak daleko jsem nikdy nebyl“, odpoví Wiston. Kluk má 20 let. Když slyšel, že ho vezme do Daru, byl štěstím bez sebe.

 ---------

JÍZDNÍ ŘÁD A SKUTEČNÝ ODJEZD JSOU JAK DVA PARALELNÍ SVĚTY

V sobotu ve 14:00 má vlak odjíždět. David se ani nenamáhal tam volat, a vydali jsme se na zastávku až v 18:00. Ani jsme nevyndali zavazadla z auta, koukli na vývěsní tabuli a bylo jasno, že musíme najít nocleh v hostelu přes cestu. Vlak měl odjet až ráno v 7.

V Tanzanii v mnoha hostelech nemohou lidé stejného pohlaví spát v jednom pokoji, nehledě na rodinné vztahy. Naštěstí naším klukům to dovolili, protože jsou prý ještě děti. Nicméně snídani dostali ráno jen jednu.

Vlak samozřejmě v 7 nepřijel. Ale dorazil v 10:30. To už jsme váhali, jestli nevrátit lístky a nenaskočit na autobus. Cestou autobusem člověk nikdy neriskuje časovou ztrátu, ale za to vždy riskuje život. Horské serpentiny, úzké cesty plné přetížených dlouhých kamionů a 777 km cesta zvládnutá za 10 hodin je prostě ruská ruleta. Příkopy jsou lemované vyklopenými kamiony i autobusy. 

Vydrželi jsme a od 14:00 sedíme ve vlaku a v 18:00 konečně opouštíme nástupní stanici (s 28hodinovým rozdílem oproti jízdnímu řádu).

 

 Čas čekání na stanici si krátíme čtením.

----------

DVA PUBERŤACI ASI BEZ PUBERTY

Kluci jsou nesmělí, na slovo poslouchají, co jim David nebo já řekneme. Ani jednou neodmluvili na nic. Jednomu je 20, druhému asi 16 (sám neví a pravdivé záznamy o jeho narození neexistují). Sami jsou velmi tiší, na nic se neptají. Nevím, jestli je to výchovou a přehnaným drilem učitelů na střední škole nebo se prostě jen stydí. Dala jsem jim úkol, že mi každý den musí položit minimálně jednu otázku. Dnes se mě ptali, jaké jsou nejlepší školy v Česku pro studium medicíny, o kterou mají oba zájem. Wiston by chtěl být cardiolog, Chance ortoped, protože vidí lidi často trpět na bolavé klouby nebo zlomeniny.

Jediné, čím by se dali srovnat s našimi teenagery je to, že první den neustále datlují do svých telefonů (tlačítkových). Ukázalo se, že měli zakoupený 24hodinový balíček SMS.

Když došel kredit SMS balíčku, hráli jsme uno a pexeso.

Kluci mají obrovskou radost z jídla. Každá nabídka jídelního vozu obsahuje maso, což znamená, že denně dostanou dávku masa, kterou doma mají normálně tak na čtvrt roku.

 

---------

KONEC SRANDY, ALE NE TAK ÚPLNĚ

Cesta plyne pomalu, ale plyne. Vyspali jsme se do růžova. Krajina se míhá za okny a to je uklidňující. Občas je někde hodinová přestávka, aby se lidé z třetí třídy mohli protáhnout a nakoupit si venku jídlo. Ve velkých městech také přistupuje množství lidí a nakládá se více nákladů. Už je to 24 hodin, ale jsme teprve asi ve 2/3 cesty, když tu najednou to udělá „ŠKUB, ŠKUB“ a stojíme. Nevíme, co se děje, ale jsme v totální buši, místy křoviny sahají až do oken. Ještě není důvod panikařit, protože takové hodinové zastávky jsou normální.

Ale zapadlo slunce a my stojíme. Vlakem se šíří, že máme poruchu na lokomotivě. Stará musí odjet a přijet nová. Ráno zjišťujeme, že ta stará, co odjela se ještě večer vrátila. Ale nejela pro novou, vezla chlapy do nejbližší vesnice, aby se mohli podívat na důležitý zápas ve fotbale. Mě se zdálo navečer podezřelé vidět tolik spěchajících mužů ze zadní části vlaku směrem do přední. Myslela jsem si, že bude bitka o jídlo nebo o vodu v jídelním voze– ale chlapci jeli na fotbal :-D.

Uběhla druhá noc, ráno nepřicházely nové zprávy. Nebylo jasné, co se děje. David zjistil, že není problém s motorem, ale vagon za lokomotivou při přejezdu přes most v zatáčce vykolejil, ale roztrhal asi na 100 m kolejí pražce. Vlastně to vypadá, že jsme měli štěstí v neštěstí.

 

Půlmetrový pás a dál od vlaku tráva, křoví, buš.

_______

NERVOZNÍ MZUNGU (BĚLOCH)

Když jsme byli na cestě 48 hodin a stále ve 2/3 cesty, do mého odletu domů už chybělo jen 36 hodin. Začali jsme s Davidem hledat vedoucího vlaku a zjišťovat možnosti, jak se dostat do nějaké stanice a tam vyměnit dopravní prostředek. Byla jsem připravena nastoupit do lokomotivy a odjet i se svými batohy, pak přestoupit pravděpodobně na motorku nebo terénní vůz a odjet do většího města a odtud do Daru. Naštěstí se daly věci do pohybu a krizový plán nebylo třeba následovat. Já jsem nebyla ten nervózní mzungu. To byl muž z vedlejšího kupé, který svou nervozitu projevoval už od počátku cesty. Téměř v každé stanici vystoupil a pak chodil stále dokolečka v malém kruhu. Dovedete si představit, jakou švandu  z toho měli naši dva teenageři.

________ 

VE STANICI, KDE LVICE DÁVAJÍ DOBROU NOC

Na konec přijela nová lokomotiva, ale z opačné strany. Zatáhla nás do stanice, kde opravdu nebylo možné přestoupit na jiný dopravní prostředek. Tato stanice už byla dávno nefunkční, jen se u ní zdržovali rangeři z národního parku - jeden měl na rameni flintu.

David objevil studnu a tak během šesti hodin čekání se mohli lidé občerstvit i opláchnout. Ženy se „sprchovaly“ vpravo. Nabrala jsem si vodu do petky a odešla do „sprchy“ ve vysoké trávě k velkému úžasu místních žen.

Vítejte v dámské sprše.

 

Lidé rozkládali ohýnky a začali vařit jídlo. Nebylo mi jasné, kde se najedou vzaly hrnce, vařechy, talíře, rýže a další suroviny. Ti, co je měli, se dělili s těmi, co nic neměli. Nikdo nebyl hladem. Byla jsem dojata, jak ti nejchudší dokáží rozdávat z toho mála co mají. Všichni to byli lidé z třetí třídy, kteří na sobotní vlak čekali ve stanici už od čtvrtka a on nakonec vyjel až v neděli a místo 1 dne jel 2,5.

 Vzadu ve stanici lidé vaří.

________ 

Nečekala jsem, že ve vlaku, který měl jet 24 hodin, nakonec strávím 3noci, ale všichni jsme byli moc rádi, že jsme v pořádku uprostřed noci dorazili do cílové stanice. Speciálně jsme byli rádi za to, že s námi stále počítali v objednaném ubytování, které se nám nedařilo potvrdit cestou, protože v buši žádný signál nebyl. Kluci se dočkali oceánu!!!

Wiston, Chance a také Abu - náš nejstarší sirotek. Abu studuje v Daru na univerzitě.

 

Autorka článku: Míša Gongolová