Maraton prvního kola návštěv ve školách zapojených do našeho projektu „Pomoc školám“ jsme začali v okolí Tukuyu. Je to nádherná oblast banánů, avokáda, kávy a čaje. Představa, že by nás ráno budila vůně čerstvě uvařené kávy, je však hodně vzdálená realitě. Na tu jsme si museli dlouho počkat.

Čekalo nás tady celkem 6 škol. Každá se svým speciálním příběhem, ale podobnými potřebami. Ve všech školách, ve kterých pomáháme, chybí téměř vše kromě dětí. Školy nemají dostatek tříd, učitelů, toalet…. Představa, že se děti v těchto podmínkách můžou něco naučit, se podobá zázraku. V jedné škole nás po letech čekalo loučení, ne však z důvodu špatné spolupráce.

Čas rozloučení

Škola v Kise byla v našem projektu od roku 2011. Byla to taková naše popelka, která se měnila v princeznu. Třídy byly v rozpadajících se budovách, které dříve patřily k lepro-stanici postavené v minulosti misionáři. Postupně se začala na zelené louce, která dříve sloužila jako trh s čajem, stavět škola nová a my jsme ji po celou dobu podporovali zvláště díky ZŠ z Ratíškovic. Škola má sice stále ještě daleko do našich standardů, ale na místní poměry je ve velmi dobrém stavu. Každý ročník má svou třídu, mají hotové záchody i rezervoár na vodu, zavedenou elektřinu. Naposledy jsme zde pomáhali postavit kuchyň (přístřešek pro vaření a sklad potravin) a zakoupili tiskárnu, díky níž je možné pravidelně studenty testovat a tím dlouhodobě zlepšovat jejich výsledky. Za letošní příspěvek si nechají vyrobit lavice.

Učitelé v Kise nám ukazují jak vypadá větvička skořice. Z listu běžně vaří čaj.  

Velkým povzbuzením zde pro nás bylo setkání s místní učitelkou MŠ, jejíž třída se značně lišila od ostatních - byla plná vyrobených pomůcek z dostupných materiálů, jejichž inspiraci si sama hledala na internetu. To naznačuje, že školy, kde jsou splněny základní podmínky pro fungování, by potřebovali 2. fázi pomoci ve formě metodické podpory a vhodných pomůcek.  Třeba se nám v budoucnu podaří takový projekt zrealizovat. Pro tuto chvíli se však i v důsledku toho, že tato škola nemá na české straně svého podporovatele, musíme rozloučit.

Příklad dobré spolupráce

Škola Ibagha je naší velkou radostí. Je to příklad výborné spolupráce s místní komunitou. Ke každému našemu daru vybere a přidá stejnou částku vesnice a velmi aktivně a hrdě přidají ruku k dílu. Díky jedné rodině z Česka a místní komunitě tak tady stojí 4 nové třídy a v letošním roce se bude pokračovat na dokončení hrubé stavby a částečném zastřešení dalších 3 tříd.

„Hrnečku vař“, aneb když děti „přetékají“

Tak by se dala popsat škola v Salemu. Škola má přes 1000 dětí v 7 třídách a tak přirozeně vzniká snaha o postavení nové školy v její blízkosti. Nyní stojí hrubá stavba pro 4 třídy.  Plánování postupu při stavbě musíme věnovat více času, abychom si byli jistí, že nová škola má podporu úředníků i zdejší komunity a bude moci začít brzy fungovat. Vesnice připravuje dřevo na střechu a my plechy. Hned jak budou k dispozici dokumenty, začneme s výstavbou.

Stavíme a stavíme

Tak se dá jednoduše shrnout naše práce v dalších školách. Ve škole Majombo se budou dělat základy a hrubá stavba nových tříd na místo těch, které se rozpadají. Ve škole v Illenge se bude dokončovat zastřešení na nové budově školy (2 třídy). V nově zařazené škole Nsongwa, která ještě nemá partnera  Česka, spouštíme nultý zkušení ročník - budeme spolu s vesnicí dokončovat záchody pro děti. Pokud půjde spolupráce dobře, budeme letos intenzivně hledat dárce, kteří by školu podporovali dlouhodoběji.

Když žaludek nezpívá

Velkou radostí bylo zjištění, že téměř všechny školy zavedly vaření pro děti. Dříve děti přicházely do školy velmi brzy a bez snídaně. V poledne pak odcházely do svých vzdálených domovů, kde ale často nebylo žádné jídlo, protože rodiče byli na poli. Některé děti se pak už do školy ani nevrátily. Při vyučování byly kvůli hladu velmi unavené a samozřejmě nepozorné. Nyní škola od rodičů vybírá základní plodiny, ze kterých se dětem připravuje jídlo, a malý finanční příspěvek na plat pro kuchařku. V jedné škole se rodiče při vaření dokonce střídají sami.

Jiskry, které zahřejí

Náš projekt se jmenuje „Pomoc školám“, ale přináší hlavně radost – tanzanské škole i nám. Pomáháme vytvořit prostředí, které skutečně slouží svému účelu – tedy učení.  Učitelé tvrdí, jak dobře se jim v nové třídě vyučuje, přestože se počty žáků stále pohybují kolem stovky. Děti nechodí za školu, protože se zde cítí dobře. Místní děti mají ve svých černých očích často hluboký smutek, ale někdy stačí málo a v jejich obličeji zazáří dvě řady bílých zoubků a v očích se objeví jiskřičky. A to už pak nevidíte jejich špinavé a roztrhané oblečení, jen ty jiskřičky! A co jsme si kromě vzpomínek na tyto jiskřičky z prvních návštěv škol odvezli? Spoustu ovoce pro děti do centra pro sirotky, jednu slepici a několik štípanců od blech z místního ubytování 😊.

Autorka článku: Eliška Nováková